„Ročně jsem s tatrou najezdil kolem dvaadvaceti tisíc kilometrů. Pak přišla nehoda. Obrátil jsem auto na střechu a bylo dost zničené. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych se ho měl zbavit. Cítil jsem, že jeho čas jednou přijde,“ tvrdí.

Když se u nás v šedesátých letech rozmohlo veteránství, pan Maralík se po patnácti letech rozhodl dát automobil do kupy. „Pracoval jsem na něm deset hodiny denně, včetně víkendu. Abych mohl dostat veteránskou značku, muselo auto vypadat, jako by právě vyjelo z výrobní linky. Všechno orginál,“ vzpomíná a hrdě dodává: „Tohle auto už má dnes v Česku málokdo. Dalo by se to spočítat na prstech obou rukou.“

S manželkou pravidelně jezdí na veteránské srazy a s Tatrou 87 už projeli celou Evropu.„Letos jsme byli na Tatracrosu v Itálii a před třemi týdny ve Francii. Můj vůz se dostal mezi třicet nejkrásnějších a měl jsem tu čest jet přehlídkovou jízdu po městě,“ říká a přiznává, že na cestách budí velkou pozornost. „To víte, že se lidé dívají. Troubí na mě, blikají, mávají a fotí si mě. Zažil jsem i motorkáře, kteří na mé úrovni přibrzdili, aby si auto mohli pořádně prohlédnout,“ usmívá se a netají, že mu pozornost lidí lichotí.

V garáži nenápadného rodinného domku ukrývá pan Maralík ještě další skvosty. Tatru 603 a legendární tatraplán. „S šestsettrojkou jsem byl nejdál na Nordkappu v Norsku. Je to asi dva tisíce kilometrů od severního pólu a byl to opravdu zážitek,“ vzpomíná. Všechny své cesty točí na video. I přes svůj pokročilý věk se o moderní techniku zajímá. „Když jsou nudné večery, tak si pustíme DVD a hned je lépe,“ usmívá se.

V garáži tráví více času než doma s manželkou. „Musí pořád pracovat, jinak by zestárl. A navíc já se ráda vozím,“ má jasno paní Maralíková. Za volant ji manžel ještě nikdy nepustil. „Fajfka, manželka a auto se prostě nepůjčuje,“ tvrdí muž.

Tatrám pan Maralík opravdu rozumí. Od kolegů sběratelů si proto vysloužil přezdívku Doktor Tatra. „Někteří mi závidí, jak mi auto pěkně šlape a nezlobí mě. Hodně sběratelů z celého světa mě žádá, abych jim jejich tatru opravil. Díly jsem posílal třeba už i do Ameriky,“ tvrdí.

Kolik jeho miláčci stojí, ale prozradit nechce. O tom, co s jeho tatrami jednou bude, zatím nepřemýšlí. „Možná se pro veterány nadchne můj syn, možná můj čtyřměsíční vnuk,“ uzavírá.