Od roku 2007 platí v České republice zákon, který umožňuje policistům vykázat násilníka z bytu či domu na deset dní. Do těchto dnů byl tento institut v rámci celé České republiky použit v přibližně devíti tisících případech. Nejhorší situace je v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, které se jako jediné v republice dostaly za více než osm let přes tisíc vykázání.

Smutní rekordmani

V Ústeckém kraji muselo svá obydlí od roku 2007 do těchto dnů opustit na 1200 násilníků, v Moravskoslezském kraji to bylo přibližně 1050 agresorů. Relativně nejlepší situace je naopak v Kraji Vysočina, kde policisté poslali z obydlí „pouze" necelé čtyři stovky útočníků.

V rámci moravskoslezského regionu měli nejvíce práce policisté na Ostravsku, kde působí speciální tým zaměřený na domácí násilí. Jeho členové jsou připraveni zasáhnout 24 hodin denně. V roce 2014 vykázali dvaačtyřicet osob 41 mužů a jednu ženu.

„Jde o tým policistů pořádkové služby, který je jediný v zemi. Ostravští specialisté řešili celé spektrum událostí. Oběti čelily nejen vulgaritám, ale také bití, škrcení, ranám pěstí, kopání či pálení. Následky na zdraví byly různé, od pohmožděnin, hematomů až ke ztrátovému poranění části ucha," uvedla mluvčí krajské policie Gabriela Holčáková, podle které moravskoslezští policisté případům domácího násilí věnují mimořádnou pozornost.

I letos

Také v letošním roce patří moravskoslezští policisté k nejvytíženějším v republice. Do poloviny dubna zasahovali u přibližně tří stovek událostí nesoucích znaky domácího násilí.

Již bezmála čtyřicet agresorů vykázali z domu či bytu. „Specialisté se při své činnosti setkávají i s opakovaným vykázáním. Například v Ostravě-Hrabůvce byl třicetiletý muž vykázán již třikrát ze společného obydlí, kde žil se svými prarodiči," uvedl ostravský policista Viktor Kašlík, který jedním dechem dodal, že řešení takových případů není vůbec jednoduché. Oběti jsou v mnoha případech na agresorovi závislé, a to nejen ekonomicky, ale i citově. „I proto často uvěří slibům, že se násilné chování nebude opakovat," uzavřel Kašlík.

Ilustrační foto.Děti jako svědkové

Svědky domácího násilí bývají často i děti. Přestože útok většinou nesměřuje vůči nim, policisté a odborníci je zařazují do skupiny osob ohrožených domácím násilím. Někdy je nutný jejich výslech. Občas dochází i k situacím, kdy matka s dítětem v náruči uteče v noci z domu na policejní služebnu. A právě pro tyto, ale i další krizové situace policisté pro děti zajistili hračky.

„Pro práci s dětskými svědky začali policisté v Ostravě v roce 2010 využívat i hračky, například plyšového leoparda v pyžamu Daníka, ke kterému přibylo slůně Tomík. S plyšovou hračkou si děti mohou nejen hrát, ale součástí slona je také dětská deka, hračka je tak multifunkční a je využívána ke krizovým situacím," uvedla mluvčí moravskoslezské policie Gabriela Holčáková s tím, že dětem jsou k dispozici i kreslicí potřeby a omalovánky.

Oběť domácího násilí: Situaci je třeba co nejrychleji řešit

Podle lidí, kteří sami zažili domácí násilí, je důležité, aby oběti sebraly sílu a odvahu a svou situaci začaly co nejdříve řešit. Jako paní Kateřina, která se před časem svěřila se svým příběhem.

Poradenská místa V celém Moravskoslezském kraji jsou obětem domácího násilí k dispozici speciální poradenská místa. Nejvíce je jich na Ostravsku, kde v roce 2013 vznikla vůbec první poradna. Nyní jsou v moravskoslezské metropoli čtyři speciální místnosti. „K obvodním oddělením policie Ostrava-střed v Masné ulici a oddělení Ostrava-Poruba 1 v Dělnické ulici přibylo v závěru roku 2014 také obvodní oddělení policie Ostrava-Mariánské Hory v ulici Strmé a oddělení Ostrava--Hrabůvka v ulici Dr. Martínka," řekla mluvčí moravskoslezské policie Gabriela Holčáková.

Svého budoucího muže poznala jako -náctiletá slečna. „Ze začátku jsem se zamilovala a podlehla jeho kouzlu. Potom se začal pomalu a nenápadně měnit, ale já jsem si to v tu chvíli neuvědomovala," dodala Kateřina. Následovaly nejrůznější příkazy, zákazy a ponižování.

„Začal mít námitky vůči mým přátelům a rodině. Pak mi už přišlo jednodušší na schůzku nejít než se s ním kvůli tomu tři dny hádat," vzpomíná paní Kateřina, která se k radikálnímu řešení rozhodla kvůli svému synovi. „Měla jsem o něj strach. Ta izolace přecházela i na něho, a to jsem už nechtěla dopustit," vysvětlila Kateřina, která teprve po útěku od manžela začala sama rozhodovat o svém životě.

„Chodím do školy, pracuji. Se synem děláme výlety, jdeme mezi děti, což předtím nesměl. Já jsem mezi lidi taky nesměla chodit. Obnovila jsem kontakty, setkávám se s těmi, které jsem několik let neviděla. Šla jsem i na školní sraz. Ta možnost rozhodnout se, zda půjdu, či nepůjdu domů, byla skvělá," svěřila se Kateřina, podle které je velmi důležité, aby se o problematice domácího násilí co nejvíce hovořilo. „K lidem se musejí dostat potřebné informace o tom, kdo, kde a jak jim může pomoci," uzavřela Kateřina.