Lidé bez domova mají v dnešní době mnoho možností, kam se mohou obrátit. I přesto někteří těchto služeb nevyužívají a chtějí zůstat na ulici. Proč tomu tak je?

Na ulici má člověk jistou míru svobody, orientuje se ve svém prostředí, zná lidi i prostředí okolo sebe. Noc v noclehárně nebo stěhování se do azylového domu je pro takového člověka velmi náročná fáze, kdy může zažívat pocit samoty, odloučení, stesku po kamarádech i strachu z neznámého prostředí a lidí v něm. Část lidí má také na ulici závazky, ať už ve smyslu druha či družky, se kterým by nemohli být ubytováni v jednom azylovém domě, psa nebo vytvořeného či zabraného přístřešku s osobními věcmi, který by museli opustit.

V jakémkoliv zařízení sociálních služeb jsou pravidla, režimová opatření a vnitřní řád, který může být pro člověka starajícího se sám o sebe na ulici najednou velká zkouška, jak si zvyknout na jiný styl života. Čím déle je člověk na ulici, tím je pro něj více nesnadné vrátit se zpět do společnosti. V situaci, kdy nejsou u člověka žijícího na ulici uspokojovány ani základní potřeby, jako je potřeba nasycení, spánku, tepla, bezpečí a podobně, nelze předpokládat, že bude schopen přemýšlet a konat v zájmu potřeb vyšších. Tyto potřeby přijdou přirozené nám všem, kteří máme domov, jídlo, teplo a klid ke spánku. V tomto smyslu bychom se měli řídit výrokem Wilhelma Reicha: „Pomoz všem tak daleko, jak chtějí jít, a ještě o kousek dál.“

Pokud vy sama osobně potkáte na ulici člověka, který vás prosí o drobné, dáte mu je?

Jak kdy a jak komu. Spoustu postav z Ostravy už znám. Většinou to záleží na momentálním rozpoložení. Takže občas dám, občas nedám.

Měli by podle vás lidé bezdomovcům finančně přispívat, nebo je vhodnější jim donést třeba jídlo?

Určitě je vhodnější jakékoliv systémové řešení než chtít po lidech, aby takto podporovali konkrétní typy lidí. Ale spousta lidí má s nákupem jídla pro lidi bez domova dobré zkušenosti. Znám lidi, kteří jdou do pekárny, něco jim přinesou a lidé bez domova jsou za to opravdu rádi. Někdo má s tím naopak špatné zkušenosti, kdy je s tím dotyčný poslal do patřičných mezí. Sama jsem zažila případ, kdy jsme s dětmi na parkovišti potkali před obchodem staršího pána, šli mu udělat nákup a sdíleli s ním jeho příběh. A byl za to strašně rád. Dokázali jsme mu pomoct už jen tím, že jsme s ním hovořili, neodmítali ho, nabídli mu možnosti řešení jeho situace, odkázali ho, kam si může zajít obrátit se o pomoc. Takové lidi máme i v týmu. Tito lidé opravdu žili na ulici, dostali se do azylového domu, našli si sociální bydlení a dneska žijí samostatný život v nájemním bytě a jsou spokojení a šťastní.

Jaké jsou nejčastější důvody, proč lidé na ulici skončí?

Jsou to dluhy, rozvody, nejrůznější vztahové problémy. Za vším většinou stojí ztráta pevných rodinných vazeb nebo absence rodiny a blízkých, kteří mohou podat pomocnou ruku, když se člověk dostane do nějaké špatné situace. Takže jsou to vesměs lidé, kteří nemají rodinu, nemají rodiče nebo své vlastní děti. Mohou to být také lidé, kteří jsou v invalidním důchodu nebo mají nějaká zdravotní omezení. Spousta důvodů vzniká i na podkladě psychiatrických onemocnění, neléčení duševních onemocnění a tak dále. Neléčení těchto onemocnění způsobuje takový koloběh událostí, že lidé potom opravdu na ulici skončí. Velkým problémem je i doba strávená na ulici. Čím déle tam lidé jsou, tím je pro ně velmi náročné vrátit se zpátky do běžného režimu.

Jakého jsou lidé bez domova nejčastěji věku?

To je velmi různorodé. Určitě se ve větších městech více zdržují lidé, kteří jsou třeba i mladší, v menších městech jsou to naopak spíše senioři. V posledních deseti letech značně narůstal i počet žen, které jsou na ulici, ale i matek s dětmi v azylových domech. Takže si myslím, že věkové rozpětí je velice různé a opravdu se to může týkat kohokoliv z nás. Samozřejmě že čím je člověk starší a má menší uplatnitelnost v běžné společnosti nebo na trhu práce, tím se mu už úplně rozpadá možnost vrátit se zpátky.

Tým Noci venku chystá v září novou akci. O co konkrétně půjde?

V letošním roce poprvé pořádáme benefiční běh, který se uskuteční 9. září od 15 hodin v Komenského sadech. Výtěžek běhu by měl sloužit na pořádání kampaně Noci venku v Ostravě. Pro účastníky jsou připraveny tři tratě. Čtyřsetmetrová pro děti a maminky s kočárkem, dvoukilometrová pro lidi, kteří nejsou zvyklí běhat, ale chtějí si to s námi vyzkoušet, a čtyřkilometrová pro ty, kteří mají s běháním již nějakou zkušenost. Nebude to však závod, ale pouze běh. Všichni účastníci obdrží medaile. Na webu Noc venku a na události na facebooku je registrační formulář, kde se mohou zájemci registrovat. Účastnický poplatek pro dospělé činí 150 korun, pro děti 50 korun. Na akci budeme mít zajištěno také občerstvení. Samozřejmě budeme připraveni a ochotni vést debatu o samotné kampani a problematice bezdomovectví s případnými zájemci.

Martina Riemlová

Dominika NajvertNarodila se 23. září 1981 v Ostravě. Vystudovala magisterský obor Sociální práce se zdravotnickým profilem na Zdravotně-sociální fakultě Ostravské univerzity. Již jako studentka věděla, že chce jednou v práci pomáhat druhým. Pracovala jako ředitelka Sdružení azylových domů v ČR. Odtud pramení její zájem o problematiku bezdomovectví a její řešení. Momentálně pracuje jako vedoucí sociální služby pro rodiny s dětmi v organizaci Spolu pro rodinu, z. s. Rovněž působí jako externí vyučující na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Vykonává také funkci předsedkyně W-spolku, z. s., což je spolek rodičů a příznivců Waldorfské základní a mateřské školy v Ostravě. Deset let se věnuje canisterapii. Má ráda cestování a čas trávený s přáteli. Má dvě děti.

PŘEDCHOZÍ
2/2
DALŠÍ