Ti, kdo vyrazili vzdát úctu svým blízkým, kteří už je opustili, nosí v rukách tašky. V nich nechybí malá metlička a hadřík, to aby hrob nejprve pořádně mohli očistit od listí a prachu. Jiní se vystačí jen s dušičkovým věncem, květinou, někdy i umělou a svíčkami. Ty se ale v sobotu zapalovaly špatně, už od rána to totiž pořádně foukalo.

Zavzpomínat přišli i pravnuci

První zastávku dělám na radvanickém hřbitovu. K jednomu z hrobů míří početná výprava. Chlapík důchodového věku, jeho dcerka i tři vnoučata. Dvě holčičky a klučina, který slyší na jméno Adámek. Právě ten je nejzvídavější. Může mu být pět, možná o rok míň. Zvědavý je ale až běda.

„Kam to jdeme, dědo? A proč je tu tolik lidí?“ ptá se kluk s živýma očima. Děda ale asi právě v duchu vzpomíná na své blízké, a tak synkovi odpovídá maminka.

„Jdeme za tvým pradědečkem a prababičkou. Adámkovi to ale nějak nedává smysl a trochu se zlobí, že o pradědovi ani prababičce Emilce nic neví. Nakonec se dovídá, že si na ně pamatovat nemůže, protože zemřeli dříve, než se on narodil.

„Dívají se ale na tebe z nebíčka a určitě by měli radost, že jsme na ně nezapomněli,“ vysvětluje Adámkovi trpělivě maminka. Hoch povzbuzený pochvalou dává květinu na hrob, a když navíc vidí, jak na vedlejším hrobu v lucerničce bliká světýlko na baterky, usmívá se a už se na nic nevyptává.

Prodejci květin, věnců, svíček a všeho dalšího, co s Dušičkami souvisí, mají poslední říjnový víkend plné ruce práce i zákazníků. Takže na dlouhé povídání moc náladu a hlavně čas nemají.

„Prodávám květiny živé i umělé, lidé hodně nakupují chryzantémy. Lidé chtějí, aby hroby jejich blízkých byly trochu veselejší. Asi i proto nakupují v posledních letech bílé a žluté květiny,“ odpovídá jeden z prodejců u Kostela sv. Josefa ve Slezské Ostravě.

Co hrob, to jiný osud

Na hřbitovech tráví někdo čtvrthodinku, další vzpomíná déle. Když procházím největší ostravský hřbitov, míjím hrob, na kterém je napsáno, že pan Josef zemřel v prosinci 2015. U hrobu postává postarší paní. V ruce drží kapesník. Míjím ji tiše a snažím se nenarušit rozjímání, žena mě ale překvapivě osloví sama. Nikdo jiný totiž poblíž právě není. A asi nechce být na to vzpomínání sama.

„Moc jsme toho prožili. Pěkného i toho horšího. Občas byl i potvora a lump, ale to říkám, abych si trochu ulevila. Jinak jsem ho měla moc ráda a myslím, že on mě taky,“ usměje se na mě nakonec odhadem sedmdesátiletá žena.

I když procházím místy piety a rozjímání, občas nelze přeslechnout nervóznější hlas, jindy nějakou tu nadávku. „Knot chytne, pak zas hned zhasne. Šetří už i na svíčkách, šmejdi,“ zlobí se muž, který má na sobě oblek. Chlapík o kus dál škrtá sirkami jako o závod, ale svíčku ne a ne zapálit. Nakonec zakleje a místo sirek použije zapalovač.

Rozsvícené hřbitovy

Když odcházím z radvanického hřbitova, je poznat, jak podzim rychle pokročil. Zešeřilo se hodně rychle. Když o pár minut později projíždím kolem hřbitova ve Vítkovicích, nelze přehlédnout stovky drobných světélek.