Milena Jedličková dostala ve svých dvaceti třídu třiceti dyslektiků; málem tak ZŠ přišla o nynější služebně nejstarší zaměstnankyni. „Fakt jsem to chtěla po roce vzdát. Ale zůstala jsem a v žádném případě pro mě tato práce neznamená stereotyp. Mění se lidé i jejich děti, stejně jako doba, ve které žijeme. Každý den je jiný a přináší nové situace,“ řekla s tím, že odolala i nátlaku za totality. Přihlášku do komunistické strany odmítla podepsat třikrát, byť si tím zadělala na potíže.

Jedličková přišla do školy jako vychovatelka a pokračovala až na funkci vedoucí družiny. „Dospělí lidé, které jsme vychovávali jako žáky, tady teď sami vodí vlastní děti. Co jiného vypovídá o důvěře, jakou v nás mají?“ nechala se slyšet. I její dcera ostatně sedávala v lavicích právě této ZŠ.

Rovněž syn a dcera Jiřiny Jurcové se v této škole učili. „Já prošla třemi pozicemi. Nejprve jsem byla skupinovou pionýrskou vedoucí, tenkrát patřili do Pionýrské skupiny Klementa Gottwalda prakticky všichni žáci. Pak jsem dělala administrativní pracovnici a nakonec našla uplatnění jako vychovatelka,“ uvedla Jurcová. Ta hovořila o ZŠ Porubská jako o druhém domově. Jen by jí nemuseli někdejší svěřenci – v současnosti rodiče žáků – až tolik připomínat, jak ten čas letí.

„Děti jsou pořád děti, i když se ty dnešní změnily. Dříve se běhalo s míčem, jezdilo na kolech, scházelo se na pláccích a klepáčích, i na kytaru se venku hrávalo. Teď žijí děti ve zrychlené uspěchané době, vstřebávají mnohem více informací. Domnívám se, že jsou ochuzeny o to, co zažívali jejich rodiče,“ konstatovala Jurcová. Obě pamětnice se ZŠ Porubská poznaly tisícovky dětí a přečkaly éry šesti ředitelů. „Zejména stávající vedení má obrovský zájem o rozvoj a inovaci školy,“ doplnily.