Prošla zde několik pracovních míst od fotografky přes pracovnici programového oddělení až po vedoucí kina Elektra a Máj. Dodnes si pamatuje názvy všech tehdejších a dnes už v drtivé většině zaniklých kin. Vzpomíná na filmy, na které se stála na lístky u pokladen fronta, a také na ty, kde se muselo čekat, aby se sešlo alespoň pět diváků a mohlo se promítat.

„Do správy kin jsem nastoupila v červenci roku 1984 jako fotografka. Delegace, slavnostní premiéry filmů, takové věci jsem zajišťovala," ponoří se do vzpomínek.

Sedmnáct, tolik v té době bylo v Ostravě kin. „Myslím, že se nepletu," zamyslí se a bere do ruky papír a tužku a počítá. „Tehdy pod správu kin patřila i menší kina v Polance, Krásném Poli, Petřkovicích. Potom Horník v Kunčičkách, Odboj v Radvanicích, dále Slezan v Michálkovicích. To byly malá kina."

Všechny související články o historii i současnosti ostravských kin najdete zde

Ve městě, jak se dodnes říká centru, nemůže opomenout Vesmír a Elektru, následuje Svoboda v Přívozu, Slavia v Mariánských Horách a dvě kina jen pár metrů od sebe ve Vítkovicích Mír a Jas, ještě Dukla a Zdar v Porubě a Luna v Zábřehu. „Ještě mi nějaká chybí," uvažuje a nemůže se dopočítat. „Vítek a Náročný divák, ale ta kina nepatřila pod správu kin… Máj!," vzpomene si na velké moderní kino v Přívoze, které k její lítosti sloužilo svému účelu jen pár let, a kde svou kariéru „u kin" končila.

Programování

Ale vraťme se zpět v čase. Po čase paní Šárka nastoupila na programové oddělení. „Chodili jsme ,programovat' na Krajský filmový podnik na Tyršovku, kde je dneska Minikino kavárna." Tehdejší „programování" nemá nic společného s výpočetní technikou. Pro jednotlivá kina se zde sestavovalo, co se kde bude promítat v následujícím měsíci. „Já jsem měla na starost malá kina a moje šéfová ,nosná' kina."

Program byl poplatný době. „Tehdy se produkce dělila na soc-lido-demo a kapitalistickou. A v každém kině musel být dodržen poměr filmů šedesát ku čtyřiceti. Takže šedesát procent těch ,vhodných' filmů a čtyřicet procent těch kapitalistických, které pak vydělávaly na ty vhodné. Do první kategorie ale patřily i české filmy. A když se vyvedla pěkná komedie, tak bylo v kině narváno."

Mezi trháky osmdesátých let minulého století patřil například Vinnetou. „Ten se hrál v Elektře a na lístky se stála strašná fronta," vzpomíná paní Šárka. Dále Čelisti, Motýlek… „Vždycky se objevil nějaký kvalitní film. Bylo jich málo a byly přiřazeny k balíčku dalších filmů. Z devadesáti procent se divácky atraktivní filmy promítaly ve Vesmíru. Tam šly ty nejlepší. Už tehdy zde byla, stejně jako v Luně, sedmdesátimilimetrová projekce. Obraz byl dvakrát tak velký než v jiných kinech." Ale v létě se největší trháky dávaly do letních kin, v Ostravě byla dvě.

Ovace vestoje pro Amadea

Snad největší úspěch měla projekce Formanova Amadea. „Vzpomínám si, že lidé čekali, až skončí ty dlouhé titulky, vstali a tleskali. To jsem u jiných filmů nezažila. Obvykle, jakmile film skončil a naběhly závěrečné titulky, diváci se zvedali a odcházeli."

Měsíčně se v každém kině vystřídaly zhruba čtyři filmy. Program se měnil vždy po týdnu. V některých kinech se během týdne vystřídaly i dva filmy. V těch větších se promítalo třikrát denně většinou v 15.30, 17.45 a ve 20 hodin, pokud to dovolovala stopáž filmu. A hrálo se každý den!

Podle paní Šárky chodili dříve ve srovnání s dneškem lidé do kina častěji. „Třeba Elektra promítala pro pracující. Tam bylo pásmo filmů, které jelo nonstop, a diváci mohli přijít kdykoli." A není to jen výší vstupného, které se pohybovalo v rozmezí od šesti do deseti korun. „Když si vzpomenu na nejdražší lístky tak byly ve Vesmíru v lóži a tam stál jeden jedenáct korun. Ale musí se to brát v poměru k tomu, co člověk tehdy vydělal," vysvětluje paní Šárka a prozrazuje, že ona tehdy „brala" něco málo přes dva tisíce korun.

Kina dříve… a dnes

Slezská Ostrava

Horník - srovnáno se zemí; bylo privatizováno a podnikatel ho přestal provozovat. Vyhořelo a obvod jej musel nechat zbourat. Dodnes vymáhá peníze za demolici.

Oko - ustoupilo výstavbě Bohumínské ulice

Svět - Hrušov, demolice

Slezan - Michálkoviceruina; v soukromých rukou, chvíli sklad

Poruba

Dukla - v současné době je v něm prodejna Hruška

Zdar - dnes Dům farnosti

Letní kino Amfi - za Domem kultury Poklad; čeká se na jeho rekonstrukci, projekt existuje, chybějí zatím peníze.

Moravská Ostrava a Přívoz

Máj - depozitář Ostravského muzea

Elektra - dnes pošta

Svoboda - obchody

Vesmír - vlastník budovy VŠB-TU, využití jako aula a přednáškový sál

Kino náročného diváka - v budově Domu kultury města Ostravy příspěvková organizace města

Minikino kavárna - dříve v domě v ulici Čs. legií, nyní v nových prostorech poblíž kostela svatého Václava

Ostrava-Jih

Vítek - Hrabůvka, v Hasičské ulici; prostory využívá taneční klub Akcent Ostrava (už od roku 1999), který si je na vlastní náklady opravil.

Lípa - Zábřeh, přezdívané Blechárna, v Závodní ulici v Zábřehu jeho název byl zřejmě odvozen od čtyř velkých lip rostoucích přímo u kina. Na jeho místě dnes stojí ČEZ Aréna.

Edison - Hrabůvkav Závodní ulici; v meziválečném období patřilo k nejznámějším biografům ve městě. Dnes na tomto místě najdete soukromou firmu.

Luna - Zábřeh ve Výškovické ulici; začalo promítat v roce 1970, dnes je to jediné jednosálové kino ve městě. Provozuje ho Kulturní zařízení Ostrava-Jih, příspěvková organizace městského obvodu Ostrava-Jih. Od roku 2010, kdy kino prošlo digitalizací, začala jeho rozsáhlá rekonstrukce.

Mariánské Hory

Slavia - dnes tržnice Hodoňanka

Vítkovice

Mír - přestalo promítat v roce 1992, byla tam tržnice, nyní je budova po rekonstrukci k pronájmu

Jas - naproti kina Mír; ani zde dnes kino není 


Oldřich Hloušek: šedesát let za promítačkou

Sedmasedmdesátiletý Oldřich Hloušek je příkladem toho, že když je člověk pro něco zapálený, překoná i ty největší překážky. Láska ke kinům jej drží již šedesát let. Od roku 1953 stojí za promítačkou a „rukama" mu prošel více než milion kilometrů filmů. Pamatuje doby, kdy se promítačka roztáčela klikou, dokud motor nenaskočil, a kufry s filmem vážily i čtyřicet kilogramů. Stejně jako současnost, kdy se promítá digitálně a celý film se „vejde" do krabičky velikosti peněženky.

Oldřich Hloušek

„Pocházím z Podkrkonoší. Tam jsem také chodil do kina, ještě jako dítě, přetáčet filmy a pomáhat. Chtěl jsem být rádiomechanikem, ale jako syn živnostníka jsem neměl na výběr. Buďto doly, nebo hutě. Tak jsem se šel učit do Ostravy do hutí a vyučil se valcířem a strojním kovářem," vysvětluje s úsměvem vitální senior, jak se ocitl v padesátých letech v Ostravě.

Již tehdy měl koníčky dva. Jako správný kluk z Krkonoš skákal na lyžích. „Tehdy jsme ještě neměli žádné kombinézy. Jenom šponovky a svetry. Dokonce jsem skákal na sjezdových lyžích," směje se dávným vzpomínkám. I tak dokázal v padesátých letech vyhrát mistrovství republiky, a právě v Krkonoších. S tehdejšími kolegy na stupních vítězů se ještě nedávno setkal.

Archivní snímek kina Edison Další koníček slaboproud, jej neopustil ani na učilišti. „Dovolili mi, že jsem mohl chodit promítat. Tak jsem chodil do kina Edison v Hrabůvce. Dneska je na tom místě dřevovýroba." V osmnácti si pak udělal státní promítačské zkoušky v Praze.

Po učení nastoupil do hutí a kino měl jako vedlejší zaměstnání. Po vojně se vrátil do Vítkovic na telefonní ústřednu, zprvu jako dělník a po letech se vypracoval na technika. Díky tomuto zaměstnání se mu podařilo vystudovat při práci i vysněný slaboproud. „Trochu oklikou, ale podařilo se," říká s úsměvem.

Vytrvalost a rozhodnost přitom připisuje právě svému sportovnímu koníčku. „Když stojíte nahoře na můstku, musíte se rozhodnout, že skočíte, jinak jste srab."

Promítání jej neopustilo do současnosti. Kromě kina Edison pouštěl filmy ve vítkovickém kině Jas i Mír, od sedmdesátých let dvacet let promítal v kině Luna v Zábřehu. Už jako důchodce docházel do kina Máj v Přívoze a také do Vesmíru. Nyní opět vypomáhá v kině Luna. Zažil, jak se po revoluci zavíralo jedno kino za druhým a z dob minulých jich zbyla jen hrstka.

Technika se změnila k nepoznání

Během té doby se technika změnila k nepoznání. „Když jsem začínal, promítačku poháněl motor, který byl přivěšený u projektoru. Zpočátku se muselo točit klikou, než naskočil, pak se zapnul vypínač a promítalo se."

Filmový pás měl tehdy podle délky filmu 350 až 400 metrů. A kotouče byly uloženy v bedně. Jeden film tak podle délky mohl vážit až čtyřicet kilogramů.

Dobře si pamatuje, jak lidé moc nechodili na sovětské filmy, které byly v tehdejší době povinnou součástí programu. Někdy se jich sešlo tak málo, že se ani nepromítalo.

„Za komunistů to bylo tak, že přišlo pět lidí, ale u těch ruských filmů se to násobilo dvěma. To znamená, že se vykazovalo, že jich přišlo deset."

Ovace u Amadea a Rodáků

Naopak velký úspěch a v kinech neobvyklý divácký aplaus po představení zažil u dvou filmů. To když v kině Luna pouštěl Formanova Amadea a také Všechny dobré rodáky Vojtěcha Jasného. Díky své druhé profesi měl možnost také se osobně setkat s Vlastou Burianem, který v šedesátých letech vystupoval v kině Mír. Rok před svou smrtí.

Dobré české filmy se mu líbí dodnes a více než ty cizí. „Ty jsou plné zabíjení a násilí," říká. A moderní technika, která filmy promítá, jej ani v sedmasedmdesáti nezaskočila.

„Dneska film přijde z půjčovny nahraný v takové malé krabičce, v kině se nahraje na server a v době promítání se „otevře" takzvaným klíčem. To znamená, že film jde pustit jen v určitý čas a nedá se zkopírovat nebo pustit vícekrát," vysvětluje rozdíl mezi dobou, kdy musel tahat těžké bedny s filmovými kotouči, a dneškem.

Na snímcích jsou čtyři budovy kin v různých částech města. Tři z nich už svému účelu neslouží. Shora zleva Slezan, Mír, Luna, poslední snímek je z místa, kde stávalo kino Edison.

Na snímcích jsou čtyři budovy kin v různých částech města. Tři z nich už svému účelu neslouží. Nápovědou je jejich umístění Michálkovice, Vítkovice, Zábřeh, Hrabůvka. Shora zleva: Slezan, Mír, Luna, Edison.
Snímky: Deník/Lukáš Kaboň a Pavel Sonnek