Předchozí
1 z 2
Další

Když jsem ale své ostravské kamarádce nadšeně referovala, že se vydávám na sever, jen zalapala po dechu a vyjmenovala řadu „objektivních“ důvodů, proč jsem se rozhodla špatně.

Nicméně i tak jsem byla plna očekávání. Sehnali jsme s přítelem levný podnájem a rychle zjistili, že cena bytu v Přívoze byla přímo úměrná jeho poloze – sídlištní 1+1 se nacházelo jen kousek od ghetta (o kterém se teprve o pár let později v souvislosti se zbouráním začalo v médiích intenzivně mluvit).

Za pár týdnů vyšla v celostátním tisku podrobná studie o znečištění ovzduší v zemích střední Evropy. Naše ulice trůnila na jednom z čelných míst seznamu.

Práci jsem na rozdíl od bytu sháněla výrazně déle, nakonec zasáhla náhoda, a já po pár měsících nastoupila do Divadla Petra Bezruče. Jestli mě něco na severu drželo, byla to právě práce, výjimeční kolegové a… Vlastně, jak to říci? Něco, co dodnes neumím úplně přesně popsat.

Možná i mne samotnou ostravská anabáze změnila. Nešlo jen o subjektivní pocit, když jsem se po třech letech stěhovala zpátky do Prahy, zkracovala jsem všechny vokály a používala spoustu typických místních výrazů i rčení, které mě ze začátku nebetyčně iritovaly.

 „Helter skelter“, nebo „region razovity“?

Čím je Ostrava výjimečná a proč existují lidé, kteří na ni přes výše zmíněné nedají dopustit? Těžko říci, bavit se v Ostravě o Ostravě může být velmi ošemetné. Velká část Ostraváků se dělí na ty, co své město bezvýhradně milují, a osoby, jež „region razovity“ z duše nenávidí. Lhostejno, zda jde o starousedlíky, či náplavy, obdiv a zlost procházejí napříč oběma skupinami.

„Ostrava má pro mě vůni domova. A i když je ta vůně někdy hodně zvláštní, poznala bych ji mezi tisíci. Je to takové ‚helter skelter‘ město. Neučesané. Originální. Žádný ‚fake‘. Sláva jeho industriálního dědictví se hvězd dotýká. Z mnoha míst ve městě na vás vykoukne nejvyšší hora Beskyd, třeba včera na mě na parkovišti u jednoho z ostravských hobby marketů. Pořád máte co objevovat,“ říká ostravská novinářka a redaktorka České televize Helena Dohnalová.

I kytarista a zpěvák známé ostravské heavymetalové kapely Malignant Tumour Martin „Bilos“ Bílek má Ostravu spojenou s domovem: „Kdysi špinavé město, které ušlo velký kus cesty a míří ke sebezdokonalování. To je, řekl bych, i jisté ostravské specifikum, život tady tepe a nestagnuje. Samozřejmě je tu i specifická ostravská mentalita, lidi jsou přímí, tvrdí a rovní, tedy většina. Prostě tvrdé město s tvrdou muzikou. Nikdo vám tady nic nedá zadarmo.“

Přesto se snaží nevnímat severomoravskou metropoli černobíle: „Oceňuji lidi, kteří berou životy do svých rukou, jsou aktivní a přínosem v jakémkoli směru, který Ostravu a život v ní zlepšuje. Lidi, kteří to dělají nezištně a ne pro prachy. Na druhou stranu mi vadí lidská blbost, které je Ostrava taky plná. Tady ovšem nepomůže nic jiného než ‚makat‘ a ‚učit se‘“.

A potvrzuje to i Radim Hamrosi, barman známého baru Modrá Myš na Stodolní ulici: „Čím je Ostrava specifická? Na to jsem měl kdysi jasný názor. Dnes se mi zdá, že především lidmi, jejich charakterem a vůlí dělat věci odspodu.“

Helena připouští, že to, co jiní na Ostravě kritizují, se jí naopak líbí! „Mě fascinuje zatvrzelost a přímost. Nikdo tady nechodí kolem horké kaše. Tvrdá povaha, drsný humor. Dirigent a skladatel Petr Kotík jednou řekl, že v Ostravě nejste rozptylován starožitnostmi. Z Ostravy se totiž pořádné město stalo až v devatenáctém století.“ A naopak jí vadí, že některé věci trvají dlouho a že s rozvojem Ostravy už přece mohli být mnohem dál. „Třeba ty nekonečné tanečky kolem nové vědecké knihovny. Obrovský obchoďák uprostřed města. Toho už se nezbavíme.“

Přednosti černé Ostravy

Jednou z těch, kteří před pár lety odešli do Prahy, je i úspěšná česká beachvolejbalistka Barbora Hermannová, nedávná jednička světového žebříčku, společně s Markétou Nausch Slukovou, s níž tvoří dvojici. V Ostravě se narodila, vyrůstala a i dnes se sem ráda vrací: „Mám s Ostravou spojenu spoustu hezkých vzpomínek, které mi vždycky naskočí do hlavy, když se tam objevím.“

Po letošním roce se jí prý do srdce zaryla ještě víc, protože se jim podařilo vyhrát jeden z kvalitně obsazených světových turnajů, který se konal přímo v železárnách v oblasti Dolních Vítkovic. „Líbí se mi, že se Ostrava snaží být moderní, čistší a pro život jednodušší. Má vše, co člověk k životu potřebuje.“

Z jejích slov by měl radost zejména Martin Chovanec, technický ředitel Dopravního podniku Ostrava. Připomíná, že historicky nejde o typické město, ať již z pohledu demografie, tak i uspořádání. Jiná města se vyvíjela stovky let, Ostrava byla ještě před dvěma sty lety vesnicí, do které lidé teprve přicházeli za prací, a vývoj se podřizoval přirozeným potřebám průmyslu.

„Proto jsou různorodí i obyvatelé, k čemuž jistě také přispěl blízký polský a dříve i německý živel. Právě tato pestrost mi přijde na Ostravě zajímavá. A stejně zajímavá je historie dopravy spojená s rychlým vývojem města a průmyslem. Město se v rámci veřejné dopravy daleko rychleji mění a stává se velice moderním, aniž by si to jeho obyvatelé uvědomovali. Porovnání potvrdí spíše návštěvníci přicházející z větších, mnohdy i evropských měst,“ myslí si Chovanec.

Barbora jako člověk, jenž se vrací do svého rodného města jen občas, vnímá skutečně zejména pozitiva: „Ostrava byla vždy specifická svou hornickou pověstí, železárnami, radnicí v centru města, Stodolní ulicí, baníkovskými a vítkovickými chuligány. Lidi si budou ještě dlouho pamatovat stadion Bazaly. Vybaví se mi i Zlatá tretra, koncerty a festivaly (Beats for Love, Colours of Ostrava) a řada divadelních inscenací. A taky je to velké univerzitní město se spoustou studentů. “

Baník spojuje lidi různých názorů

Opravdu existuje něco jako ostravský kulturní fenomén? Helena Dohnalová uznává, že v umění je Ostrava vskutku originálem, nikoho nekopíruje, nepodléhá módním vlnám a kultuře se tady skvěle daří. „Je až neuvěřitelné, co všechno tu za posledních deset let vzniklo. Možná proto, že kdo v Ostravě dělá do umění a do kultury, dělá to opravdu srdcem. Protože tady na umění rozhodně nezbohatnete a ani se neproslavíte.“

A dodává, že ostravští diváci mají štěstí, že je nerozptylují různé komerční umělecké produkce muzikálového typu s rádoby hvězdami nebo jiné pochybné hudební a scénické produkce. „Tady si nikdo nemůže dovolit improvizovat a něco si zkoušet. Jedeme naostro. Ostraváci jsou totiž nesmírně odvážní. Proto tady máme třeba festival Dny nové opery nebo Ostravské dny, jednu z nejlepších fotografických galerií v zemi, i když jen na pár metrech čtverečních, nebo Arénu, scénu, která se stala čtyřikrát Divadlem roku.“

Martin Bílek se přiklání se k tomu, že jde trochu o mediální klišé: „Pokud jde třeba o festival Colours of Ostrava, tak je to přece klasický komerční festival, tak jakýpak fenomén. Tím bychom mohli nazvat třeba Baník Ostrava, protože opravdu spojuje lidi různých názorů a dávno přesáhl pouze sportovní význam. Pro někoho je fenoménem třeba můj skoro soused Jarek Nohavica, pro jiného naše kapela a pro dalšího třeba dolní oblast Vítkovic. Řekl bych, že celá Ostrava je jistým fenoménem.“

Ostrava, silný příběh, no ni?

Mnoho lidí z Ostravy utíká za lepší prací i čistším ovzduším. Nechce se jim žít ve stínu komínu ocelárny a řešit dennodenně smogovou situaci či polétavý prach. Chtějí zmizet. Nabízí se otázka, jak často člověka taková otázka napadne. „Někdy bych raději vyměnil podzimní plískanici za příjemnější klima Středomoří, podruhé prostředí města za samotu na horách. Ale zase to zanedlouho pomine,“ usmívá se Martin Chovanec.

Martin Bílek to vidí stejně: „Bydlel jsem leckde, i když jsem jednu dobu myslel, že se tu už neobjevím, tak za tři roky v Evropě jsem se s chutí vrátil. Teď by mě už nenapadlo odstěhovat se jinam. Mám tady vše, co mám rád. Daří se mi tu a hlavně jsem tady doma.“

„Tož je to, jaké je, ale je to doma,“ říká Radim Hamrosi. „Tady jsem se vyučil a tady to dělám. Všude se všechno vyvíjí a jde kupředu. A já kromě cestování byl vždycky svázaný s Ostravou. Dělat řemeslo je vždycky dřina a je jedno, jestli mlátíš dvacet let šejkrem v Ostravě nebo kdekoliv jinde.“ Helenu Dohnalovou totiž nikdy ani nenapadlo, že by mohla měnit. A lakonicky dodává: „Ještě pořád mě to tady hodně baví.“