Fakultní nemocnice Ostrava se v žebříčku pacientského hodnocení kvality poskytované péče umístila na prvním místě v Moravskoslezském kraji a na druhém místě v rámci celé České republiky. Její ředitel Jiří Havrlant se ohlíží za rokem, který ovládla koronavirová pandemie, oceňuje práci zdravotníků a nabádá k vakcinaci.

Nakolik je pro vás výsledek hodnocení pacientů důležitý?

Velmi, protože důvěra pacienta je pro každého zdravotníka tím nejvyšším oceněním. Když vás někdo ujistí v tom, že práce, do které dáváte i kus svého „já“ má smysl, tak je to určitě zvláště v této velmi vypjaté době povzbuzují a svým způsobem nabíjející pocit. Jsem přesvědčený, že převážná většina mých kolegů dělá tuto práci hlavně proto, aby změnili, anebo alespoň zlepšili kvalitu života těm, kteří se dostali do zdravotních obtíží.

Zmínil jste, že doba je vypjatá. Vnímáte, že na vaši péči a pomoc teď spoléhají lidé více, než před vypuknutím koronavirové pandemie?

Určitě. Uvědomme si, že se k nám na jednotky intenzivní péče anebo oddělení ARO dostali i lidé, kteří neměli před onemocněním koronavirem žádné zdravotní potíže. Sportovali, žili zdravě, k lékaři chodili jen na preventivní prohlídky a o naší nemocnici věděli možná to, že je fakultní a sídlí v Porubě. A najednou se z nich stali naši pacienti a jim i jejich blízkým se naprosto změnil život. V mnoha případech museli být uvedeni i na několik týdnů do umělého spánku a potom se doslova znovu učili postavit na vlastní nohy. Podnikání nebo koníčky šly naprosto stranou a já vím, že právě v takových situacích nastoupila u těchto lidí obrovská víra v naše lékařské týmy. Nebojím se v této souvislosti zdůraznit, že v mnoha případech je tvoří lidé, kteří patří ve svém oboru k evropské špičce.

Vy sám jste měl naprostou důvěru v jejich kroky, které v léčbě nejsložitějších covidových pacientů podnikali?

Naprostou. Prakticky ihned od začátku pandemie, tedy od začátku března, jsme v nemocnici vytvořili krizový štáb, ve kterém byli zástupci klíčových oborů a denně, včetně sobot a nedělí jsme společně probírali jednotlivé případy. Vím, že mnoho našich přednostů a primářů bylo a stále je v úzkém kontaktu se svými zahraničními kolegy a hlavně u složitých pacientů postup jejich léčby vzájemně konzultovali. Přiznám se, že mě právě ten jejich postoj, který k řešení, pro všechny zcela nové situace od začátku zaujali, velmi brzy ubezpečil v tom, že se nám podaří případný nápor pacientů zvládnout. Což se v podstatě potvrdilo a v určitém období jsme dokonce přijímali i pacienty ze sousedních krajů a pomáhali tak tamním nemocnicím.

Zkuste prosím nám laikům vysvětlit, jak je možné, že FN Ostrava o pomoc nežádala, ale naopak ji sama nabídla?

Jednoduše a ve zkratce to asi vysvětlím těžko. Ale když se tak zpětně ohlížím za těmi uplynulými, opravdu náročnými měsíci, tak jsem přesvědčený, že to u nás všechno fungovalo díky neuvěřitelné ochotě lidí přizpůsobit se nastalé situaci, a to i za cenu upozadění osobního života. Uvědomte si prosím, že mnoho našich zdravotníků, ať už lékařů, sester, ale i sanitářů a ošetřovatelů, ze dne na den dobrovolně opustilo své domovské pracoviště a odešlo pracovat na oddělení, kde byli přijímáni jen covid pozitivní pacienti. Ti lidé se museli velice rychle naučit zcela nové ošetřovatelské postupy, často nastoupili do směnného provozu, i když před tím měli pracovní i rodinný režim nastavený jen na ranní směny. Myslím si, že nejen za tenhle skvělý přístup, ale hlavně za celkové mimořádné nasazení všech zdravotníků i nezdravotníků, kteří od jara pracují v nestandardních podmínkách v plném zápřahu, si právem všichni zaslouží náš obdiv.

Odnese si nemocnice z té, jak se dnes říká doby covidové, i něco pozitivního?

Myslím si, že prokázalo, jak důležitou a nezastupitelnou roli naše fakultní nemocnice v oblasti poskytování zdravotní péče má, a to nejen v moravskoslezském regionu. A jak je navzdory tomu, že v ní pracuje přes tři a půl tisíce lidí, schopná v kritické situaci fungovat jako jeden tým. Ani našim zdravotníkům se samozřejmě koronavirus nevyhnul a někteří museli být i hospitalizováni. Ale pacienti ani v takovýchto situacích nic nepoznali. Pokud potřebovali akutní pomoc, dostali ji a i jejich následná péče probíhala naprosto standardně. V této souvislosti bych rád poděkoval za trpělivost a vstřícnost pacientům, kterým jsme museli odložit operaci nebo výkon, který je bezprostředně neohrožuje na životě. Já i mí kolegové věříme, že se v brzké době postupně dostane na všechny odložené výkony. Za nesporné pozitivum doby covidové považuji i posun v elektronizaci zdravotnictví, e-komunikaci s pacienty, masivní využívání e-receptů a objednávek přes internet.

Když přemýšlíte nad tím, co byste nemocnici, v jejímž čele stojíte, přál do příštího roku, co byste zmínil na prvním místě?

Určitě to, ať se proti novému viru začne co nejdříve očkovat a hlavně se k vakcinaci přihlásí co největší počet lidí. Jedině tak se budeme co nejrychleji zase moci vrátit takříkajíc do „zajetých kolejí“ a léčit opět napříč diagnózami, aplikovat nové metody, pořizovat nejmodernější zdravotnickou techniku. Na začátku jsme se bavili o úspěchu naší nemocnice v celorepublikovém průzkumu spokojenosti pacientů. A já mám v této souvislosti radost ještě z jednoho úspěchu.

Můžete ho prozradit?

Ano. A rád. I navzdory tomu, co vše museli mí kolegové v uplynulém období zvládat, se dokázali na pacienty usmívat. Není to moje zjištění, ale vyplynulo to z výsledků odpovědí pacientů na otázku, týkající se této mimické schopnosti obličeje. Úsměv nás nic nestojí, ale přesto dokáže hodně dát. A v nemocničním prostředí to platí dvojnásob. Rád bych proto všem popřál, abychom těch důvodů k úsměvu měli v příštím roce co nejvíce. Ať už v soukromí, nebo v práci. A pokud bude kdokoliv potřebovat naši péči, tak věřte, že o vás budou pečovat erudovaní profesionálové, kteří svou práci dělají srdcem. V uplynulém roce to nesčetněkrát prokázali. A já jim za to, a věřím, že i za vaše čtenáře, upřímně děkuji.