Poprvé přišel do styku s výherními automaty v osmnácti letech. „Už si ani přesně neuvědomuji, kde to bylo. Vím, že jsme chodili se spolužáky po škole na pivo a v jedné hospůdce stály dva přístroje. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár let do nich budu valit celou výplatu a ještě se u všech známých zadlužovat, asi bych se mu vysmál,“ kroutil hlavou vyléčený gambler.

Propadnout hazardním hrám není podle odborníků vůbec těžké. Náchylní jsou k tomu lidé závislí na alkoholu anebo ti, kteří mají potíže v nejbližší rodině. Nejohroženější skupinou, která může této závislosti propadnout, jsou pak prý profesionální hráči nebo lidé pracující v prostředí heren a kasin, třeba číšníci. „Podle této charakteristiky jsem nikdy gamblerem být neměl. Na alkoholu jsem závislý nebyl, doma bylo všechno pořádku, do kasina jsem nevkročil ani jednou v životě a číšníka nikdy nedělal. Přesto jsem do toho spadl jako do sudu,“ vzpomíná Jaroslav.

Stačilo jednou vyhrát…


Všechno se podle něj zlomilo jednou hloupou výhrou. „Vracel jsem se od kamaráda, ale přišel jsem na nádraží o hodinu a půl dřív a neměl co dělat. Potuloval jsem se proto kolem a narazil na jeden bar, kde byly automaty. V kapse jsem měl asi padesát korun v drobných, tak jsem si řekl, proč bych do nich nemohl hodit pár korun, jen tak z legrace. K mému údivu jsem na třetí protočení vyhrál pět set korun. Byl to strašně krásný pocit. Proto jsem se rozhodl, že z té pětistovky budu ještě chvilku hrát.

A bohužel i potom při mně štěstí stálo. Do vlaku jsem nasedl s třemi tisíci v kapse a celou cestu jsem nepřemýšlel nad ničím jiným než nad hraním. Myslel jsem si, že jsem nějaký vyvolený, v jehož silách je vyhrávat pořád,“ vzpomínal Jaroslav.

V současné době je v České republice více než padesát tisíc výherních automatů, to znamená jeden stroj na dvě stě lidí. Češi navíc ročně prohrají a prosázejí zhruba stejnou částku, jaká je vyčíslena na konci rozvahy při sestavování státního rozpočtu.

Češi prosázejí miliardy korun

„První rok mé hráčské minulosti byl ještě docela dobrý. Prohrával jsem jen své peníze, a okolí o tom ani nevědělo. Měsíčně jsem do automatů naházel tak deset patnáct tisíc, to podle toho, jestli se mi občas podařilo vyhrát nějakou tu tisícovku. Každý měsíc jsem byl ale v záporných číslech, což mi ovšem nevadilo. Všechno to totiž dokázala vymazat ta radost, když se mi povedlo něco vyhrát,“ povídal Jaroslav.

„Později už jsem házel do automatů celou výplatu a nezbývalo mi na normální živobytí. Naštěstí jsem bydlel stále u rodičů, takže jsem netrpěl hlady. Časem jsem to začal řešit tak, že když jsem potřeboval nějaké peníze a neměl je, kradl jsem je bratrovi z peněženky.

To už jsem se ale tou nejvyšší rychlostí řítil ke dnu. Nemyslel jsem na nic jiného než na hraní, začal si půjčovat všude možně a měsíčně jsem dokázal prohrát i padesát tisíc. Toto poslední období trvalo asi tak půl roku. V mém okolí nebyl snad jediný člověk, kterému bych nedlužil. Ještě teď se za sebe stydím,“ konstatuje smutně.

Pomohli mi rodiče


To už je ale minulost. „Posledních pět let jsem na automat nesáhl. A musím přiznat, že za to vděčím rodičům, kteří mě z toho dostali. Lidé, kterým jsem dlužil a nevracel, začali totiž chodit k nám domů a chtít peníze po rodičích. Do té doby vůbec netušili, jak špatně na tom jsem. Čekal jsem, že mě vyhodí, ale oni se zachovali zcela jinak. Sedli si se mnou v kuchyni ke stolu a řekli mi, že všechno vědí. A pak mi udělali strašně velkorysou nabídku. Pokud prý hraní okamžitě nechám, jsou ochotni zaplatit mé dluhy a na všechno zapomenout. Ale v momentě, kdy by se dozvěděli, že jsem zase někde házel mince do automatů, nechali by mě, abych se v tom bahně plácal sám. Musím přiznat, že jsem se rozbrečel a v té chvíli mi došlo, jaký jsem ubožák, a jaké mám štěstí, že mám tak skvělé rodiče. Přijal jsem jejich nabídku a slíbil, že už se k automatům ani nepřiblížím. A své slovo jsem dodržel. Ze začátku jsem sice míval nutkání, ale vždycky jsem si připomněl, jak sedíme v kuchyni, a hned bylo nutkání totam,“ zakončil Jaroslav své vyprávění.

Dnes už u rodičů nebydlí. Spolu se svou partnerkou mají byt a plánují svatbu a potomka. „Doufám jen, že nebude po mně,“ usmál se nakonecbývalý gambler.