Paradoxem je, že Jiří Boháček v dopravním podniku začal pracovat až před šedesátkou. Do roku 2013 se vystudovaný stavař pohyboval primárně ve svém oboru, vozidla hromadné dopravy bral jako koníčka. Nenechte se ale zmást – ten má dlouhého trvání, vždyť už před více než čtyřiceti lety s dalšími dopravními nadšenci spoluzaložil Kroužek přátel MHD a dnes je v martinovském depozitáři historických vozidel, jednom z pěti míst, kde cenné vozy v Ostravě stojí, jako doma.

„Primárním cílem bylo zachránit vozy, ale nadšení nás nutilo podílet se i jinak. Chodívali jsme proto ručně mýt tramvaje nebo jsme například na tramvajové trati do Hlučína opravovali zastávky a natírali zábradlí,“ vzpomíná Boháček na dávnou historii.

Už jako malý věděl, čemu zasvětí svůj život. První výraznou vzpomínku, která formovala jeho představy, má už ze svých šesti let. „Sám nevím, co mě k tomu vedlo, nikdo v rodině takový nadšenec nebyl, ale mě tyto věci zajímaly už odmala. Bydleli jsme na ‚Stalingradě‘ v Zábřehu, prarodiče ve Vítkovicích. Dodnes si pamatuju, jak jsem za nimi tramvají jel úplně sám, zanechalo to ve mně velmi hluboký dojem,“ vypráví muž, který si dodnes živě pamatuje zaniklé tratě v Zengrově ulici či do Pískových dolů, ale i do Hrabové–Ščučí.

Nejlepší stará tramvaj už není spálená!

Dodnes se tyto informace snaží předávat mladším generacím, o vozidla se nestará jen fyzicky. Píše články a věnuje se badatelské činnosti. Stojí na druhé straně barikády, než kdysi byl sám – zájemci se hlásí u něj.

„Organizujeme brigády pro fandy a zájemce o historii dopravy. V Kroužku přátel MHD máme dnes kolem sedmdesáti členů, byť aktivní je jen část. Stále chodí pečovat o vozidla a připravují je na historické jízdy,“ zmínil Boháček téma, o které se pravidelně strhává velký „boj“. Řídit takové vozidlo je podle něj vyloženě za odměnu.

„Existuje okruh asi deseti patnácti řidičů, kteří s nimi vůbec mohou jezdit. Vozidla jsou velmi cenná a řízení není jednoduché. Nejprve si na voze udělají údržbu a pak se jím za odměnu svezou.“

Těší jej, že na rozdíl od minulosti, kdy v 70. a 80. letech zaměstnanci tvrdili, že nejlepší stará tramvaj je spálená stará tramvaj, dnešní doba a vedení DPO tomuto koníčku přeje. I proto se pravidelně do depozitáře vozidel ukládají další a další vyřazovaná vozidla, naposledy článková Karosa.

Vůbec nejstarší a zároveň první získaný exemplář, který v Martinově stojí, je motorový tramvajový vůz 25, jenž byl v provozu nebývale dlouho – mezi lety 1919 až 1972.

„Pětadvacítka byla ještě rozdělena na druhou a třetí vozovou třídu, což dodnes znázorňuje přepážka ve voze,“ poukazuje na unikátní záležitost Boháček, podle něhož jinde v republice toto nebylo.

„V Ostravě nebyly pouliční dráhy jako jinde, ale místní dráhy, které to umožňovaly. Proto se dosud tramvajím v Ostravě někdy říká lokálky. Byly to dráhy nižší kategorie. Druhou třídou jezdili vesměs úředníci a třetí dělnictvo. Ale jelikož třídní dělení budilo rozpaky, bylo v roce 1924 zrušeno,“ říká s encyklopedickou přesností Boháček, jehož těší, že stávající sbírka, která je po Praze v rámci dopravních podniků v Ostravě výrazně nejrozsáhlejší, má statut evidované sbírky ministerstva kultury a je tak připravená na očekávaný přesun do budoucího dopravního muzea v Ostravě-Přívoze, o němž se už léta hovoří.