Cévní mozková příhoda postihne jen v Česku každoročně kolem 25 tisíc lidí, téměř třetina z nich umírá. Ztráta či výrazná porucha řeči patří k obvyklým dopadům mozkové mrtvice. Michaela Bobáková, klinická logopedka Soukromé kliniky Logo specializující se na pacienty po cévních mozkových příhodách, v rozhovoru vysvětluje, jak jim pomoci.

Co uděláte jako první při setkání s pacientem po mozkové mrtvici?
Snažím se zjistit, o jaký typ a stupeň obtíží se jedná. Zda trpí dysartrií (porucha motorické realizace řeči), afázií (porucha užití individuálního jazykového systému), či dysfagií (porucha polykání). Pomocí pozorování a dostupných diagnostických testů provedu diagnostiku a následně stanovím plán terapie. Důležité je, aby logoped pacientovi a rodině vysvětlil, co bude následovat a motivoval je k další spolupráci ať už v nemocnici, tak následně v domácím prostředí.

Jde o hodiny? O dny či týdny?
Je dobré pacienta vyšetřit co nejdříve. Úkolem klinického logopeda totiž není pouze zhodnotit řeč, ale například také polykání. Není neobvyklé, že se po prodělané cévní mozkové příhodě u pacienta projeví obtíže s příjmem tekutin či tuhé stravy. Klinický logoped je pak ten, kdo určuje, jaké konzistence je daný pacient schopen jíst, v jaké poloze bude nejlepší stravu přijímat, případně doporučuje další odborná vyšetření polykání. V případě nutnosti navrhne i jiné formy příjmu potravy.

Platí i pro řeč poznatek odborných lékařů, že rehabilitace má začít co nejdříve?
Ano a o to se snažíme. V současnosti už je ve většině nemocnic s neurologickými odděleními součástí odborného týmu právě také klinický logoped. To umožňuje zahájit logopedickou péči již v akutním či subakutním stádiu, v řádu hodin či několika dní po prodělání mrtvice. Největší šance na zlepšení komunikačních schopností jedince je v prvních měsících od prodělané mozkové příhody.

Doporučuje se u léčby součinnost rodiny či blízkých?
Spolupráce s rodinou je velice důležitá. Pro osoby po cévních mozkových příhodách je velmi obtížné, často až nemožné, aby na rozvoji narušených schopností pracovali samostatně. Bývá potřeba opakovaně vysvětlit zadání, kontrolovat správnost provedení cvičení, napovědět v případě, že si člověk nemůže například vzpomenout na nějaké slovo. Klíčové je, aby osoba po mozkové příhodě zažívala pocit úspěchu namísto toho, aby se sama nad něčím trápila. Rodina je navíc často tou „hnací silou“ a motivací, která naše pacienty povzbuzuje v tom, aby pokračovali.

Čím se začíná?
Hledáním cesty, aby se pacient dokázal se svým okolím nějakou formou dorozumět a dát najevo svá přání a potřeby. Pokud ji najdeme, probíhá nácvik zvolené formy komunikace – aby z ní pacient i jeho rodina profitovali, dokázali ji používat.

Co může pomoci? Kartičky s obrázky či písmeny?
Pomůcky pro dospělé pacienty existují. Využít lze různé afatické slovníky – sady obrázků, které pomáhají v rozvoji ať už porozumění, tak slovní zásoby. Součástí obrázků bývá často i psaná forma slova, takže můžeme trénovat i čtení, porozumění čtenému, opis slov a podobně. Existují i aplikace pro mobilní zařízení, které jsou pro někoho větší motivací.

Setkala jste se někdy s tzv. odevzdaným pacientem? Lze ho „nastartovat“?
Vždy se snažím vyslechnout si názor svých pacientů, samozřejmě, pokud jsou schopni ho sdělit. Probereme jejich pocity, obavy, důvody k tomu, proč nechtějí logopedickou terapii zahájit nebo v ní pokračovat. Já pak nastíním, jak by péče probíhala, co by mohla zlepšit. Případně pacienta seznámím s některým z mých pacientů, který procházel podobnou situací. Určitě je dobré, aby se rozhovoru účastnila i rodina, která přece jen zná pacienta nejlépe a ví, co by jeho rozhodnutí mohlo ovlivnit. V některých případech pak doporučím také návštěvu psychologa, který může v těchto situacích také hodně pomoci a rozhodně není ostudou jeho služby vyhledat.