„Měl jsem ho v kanceláři, protože s ním mí svěřenci házeli. Po velkém množství hodů se ale otupí, jeho váha se sníží a přestane být regulérní. Žádné výsadní místo ale neměl, byl mezi ostatními,“ usmíval se dvaapadesátiletý bývalý atlet, když do Nové Karoliny přijel cennou relikvii ukázat.

Zároveň ji zde na příští dva měsíce odevzdal organizátorům výstavy IAAF Heritage, která je věnována zářijovému Kontinentálnímu poháru v atletice v Ostravě.

„Vrátil jsem se tehdy z Japonska, cítil formu a chtěl jsem nějaký závod. Zavolal jsem manažerovi, jestli někde něco není, že bych si zaházel. Na rekord jsem ale v žádném případě nemyslel,“ říká dnes Železný při vzpomínkách na 25. květen roku 1996.

Ten den v německé Jeně se rozběhl a oštěp mrštil až do vzdálenosti 98,48 metru. „Na devadesát metrů jsem si věřil. Tak jsem vzal rodinu i s malými dětmi, a jelikož to do Jeny je kousek, vyrazili jsme autem. Pamatuju si, že když se to povedlo, byl to výjimečný pocit,“ zasní se Jan Železný.

Důvod, proč ani po 22 letech nebyl překonán, sám nezná. „Na to se těžko odpovídá, aby člověk nevypadal namyšleně. Ale asi jsem byl v něčem jiný. Nebyl jsem svým somatotypem typický oštěpař, ale asi jsem dokázal spojit rychlost, techniku i sílu lépe, než ostatní. Těm vždycky kousek chyběl,“ hodnotí po letech.

Zajímavostí je, že v době svého rekordního počinu patřil do vítkovického atletického klubu. S nadsázkou tak lze říct, že se oštěp ‚vrátil domů‘.

„Ale je to výjimečný oštěp. Nejen v tom, jak daleko doletěl, ale v tom, co vydržel, jak je kvalitní. Je výborné, že je v takovém stavu, v jakém je,“ pochvaluje si Železný při pohledu na nástroj, když ho umístil přímo pod laťku znázorňující jiné dlouholeté světové maximum – výškařský rekord Javiera Sotomayora (245 centimetrů).