Televize Prima v pondělí 30. listopadu uvede celosvětově úspěšnou reality show Milionář mezi námi! Reality show, která ve světě chytla za srdce miliony diváků, se tak dočkala i Česká republika!

Britský formát The Secret Milionaire dojal nejen Británii, ale i Ameriku, Austrálii a Irsko. Česko tak bude další zemí, která vytrhne vysoce postavené milionáře z komfortu a ukáže jim život na okraji společnosti. Navíc umožní i veřejnosti aktivně se zapojit do pomoci.

V unikátním projektu „Milionář mezi námi“ sedm českých milionářů rozdá v sedmi dílech necelé 4 miliony korun a také spoustu věcných darů.

Nečekané překvapení v Bedřišce

Jako první se hlavní role Milionáře mezi námi ujal Jiří Antoš, majitel truhlářské firmy, která se specializuje na výrobu dětských hřišť z akátového dřeva. Ve velkém je prodává a instaluje v ČR i v zahraničí. Největší chloubou je Mirakulum, největší zábavní park v Česku, který ročně navštíví 300 000 lidí.

Termín vysílání 1. dílu:
pondělí 30. 11. 2020 ve 21:35

Jeho správě a rozvoji věnuje Jiří Antoš největší část svého času a energie. Svoji firmu na týden opustil, aby se vydal do Ostravy pracovat jako dobrovolník v neziskových organizacích MenSana, kde poznal rodinu muže, který má vinou pracovního úrazu doživotně poškozený mozek, zapojil se do činnosti problémové čtvrti Bedřiška i romského Boxing King Klubu, který je plný boxerských talentů. Nikdo z nich neznal jeho bohatství. Na konci své mise rozdal statisíce korun.

S jakými očekáváními jste vstupoval do projektu Milionář mezi námi?
Viděl jsem v tom šanci ukázat, co dělám. V první moment jsem to bral jako příležitost ke zviditelnění a myslel jsem si, že zapojení do pomoci bude naaranžované pro televizi. Ale ono to bylo doopravdy! A jsem za to rád, protože mám z toho týdne mnoho silných zážitků. Vzpomínám si na to ráno, kdy jsem odjížděl. Netušil jsem, co mě čeká. Věděl jsem jenom to, že musím být brzy ráno na vlakovém nádraží v Praze. Až tam jsem se dozvěděl, že jedu do Ostravy, ale co tam budu dělat, to jsem pořád ještě netušil.

Zvažoval jste před vstupem do projektu nějaká proti?
Do projektu jsem vstupoval s vědomím, že v něm zanechám nemálo peněz. Jsem podnikatel, musel jsem to dobře promyslet. Do projektu se navíc musela zapojit i moje rodina, a moje žena nemá publicitu vůbec ráda. Byl velký problém ji k tomu přemluvit. Dneska jsem rád, že jsem do toho šel, a udělal bych to znovu.

Zdroj: Youtube

Jak ten týden bez vás ve firmě a doma zvládli?
Naprosto bez problémů. Mám ve firmě schopné a samostatné lidi. A já jsem to bez nich zvládl taky dobře. Odpočinul jsem si. A přitom jsem do toho šel naplno a naprosto mě to nadchlo.

Na týden jste opustil nejen svoji vlastní firmu, rodinu a komfort, ale i platební karty a musel jste si vystačit s 550 korunami. Myslíte, že byste toho byl schopen i mimo kamery?
Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, o financích samozřejmě přemýšlím velmi pečlivě, protože je to prostředek k tomu, abych mohl provozovat to, co dělám, a dále to rozvíjet. Musím přiznat, že finance na osobní spotřebu příliš neřeším, ale určitě se nedá říct, že jsem rozhazovačný, marnotratný typ. Pravda je, že 550 korun na týden řešit musíte.

A co bydlení v nevzhledné a takřka nezařízené ubytovně?
Vůbec mi to nevadilo, bydlel jsem, jak jsem bydlel, ale tekla tam teplá voda, byla tam sprcha a čistá postel. Byl to úplně jiný svět a natolik intenzivní, že jestli mi něco chybělo, nestihl jsem si to uvědomit.

V pořadu jste se musel vzdát svých standardů a inkognito se zapojit do práce tří neziskových organizací. A na konci jste jim věnoval nemalé peníze – 500 000 Kč. Co projekt dal naopak vám?
Asi to není pro každého, ale pro mě to byla radost a nepřenosná zkušenost. Poznal jsem silné příběhy, a díky nim získal přátele a prožil to, co bych normálně neprožil. Netočil jsem poprvé, ale tohle pro mě byl opravdu silný zážitek.

Můžete být konkrétní?
Díky organizaci Mens Sana jsem poznal rodinu dělníka Standy, který si způsobil vážné poranění mozku pádem z lešení. Na to, co se mu stalo, je na tom velmi dobře, ale bohužel poškození mozku je nevratné a vyžaduje péči podobnou péči o malé dítě. Rodinu táhne jeho manželka Iveta, se kterou má dvě děti. Ivety si nesmírně vážím, v létě jsem je pozval do Mirakula, kde byli mými hosty. Přidal jsem jim na dovolenou v Chorvatsku, protože jejich rodinný rozpočet je napjatý a normálně je to nad jejich síly. Ta jejich radost za to samozřejmě stála.

Do Mens Sany mě přivedl spolubydlící z ubytovny, Ivo Žurovec. Když jsem po tom týdnu odjížděl z Ostravy, měl narozeniny. Přemýšlel jsem, co mu dát, a on pořád mluvil o autech, snil o tom, že se sveze Rolls Roycem, tak jsem mu to zařídil. Ivo už bohužel nežije. Byl mladší než já, ale byl hodně nemocný, myslím, že mu selhalo srdce.

Jak jste se cítil v problémové ostravské čtvrti Bedřiška? I tam vás projekt zavedl…
To je místo s vlastním řádem. A stojí a padá na osobě paní Evy Lehotské. Je neuvěřitelná. Je to velmi lidová, ale neuvěřitelně chytrá dáma. V malíku má všechny zákony. Chtěl bych někdy zažít její setkání s nějakým politikem. Myslím, že je rozebere na součástky. Mám rád zdravý selský rozum, a ten tedy rozhodně má. Asi nejsilnější zážitek mám ale díky Boxing King Klubu. Zúčastnil jsem se jednoho turnaje boxerského týmu romských dětí a štáb vyjednal, že mohu být pomocným trenérem. Nebyl jsem nikdy úplně milovníkem boxu, ale mám rád film Cesta za vítězstvím, který je o skvělém texaském trenérovi basketu, který chce vyhrávat, ale nemá šanci získat dobré hráče mezi bílými studenty, a tak najme černochy a ti poráží každého. Tohle je něco podobného. Tihle kluci taky neměli s boxem nic společného, ale založili tým a poráží zkušené boxery. Původně jsem jim šek rozložil na tři roky, ale nakonec jsem jim už celou částku vyplatil, aby si mohli zařídit novou tělocvičnu a aby ji mohli vybavit novým ringem. Nemohl jsem dopustit, aby měli ring od někoho jiného než ode mne.

Milionářem jste se nenarodil, ale stal jste se jím vlastní pílí. Poznal jste někdy život, kdy bylo hluboko do kapsy?
Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme si sice nežili nad poměry, ale nebyla ani nouze, rodiče se hodně snažili. Měli jsme auto, sem tam jsme byli na nějaké dovolené, na tu dobu lepší standard. Rodiče mě i sestru hodně podporovali. Vyučil jsem se a pak jsem si udělal denní průmyslovku. Ale po vojně to na mě dopadlo. Nevydělával jsem moc. Pracoval jsem jako truhlář v podniku, kde bylo poměrně málo peněz. Pracoval jsem jako restaurátor starožitného nábytku. Ale na zahrádce u rodinného domku jsem si udělal dílnu. Tam jsme v roce 1988 ještě se třemi kolegy odešli od bývalého podniku. Pracovali jsme pod hlavičkou JZD, ale víceméně jsme si museli všechny zakázky shánět sami, a tak se dá říct, že jsem podnikal už za socialismu. Říkali nám „Zázrační truhláři“, protože jsme každý měsíc přinesli vysokou fakturaci, a režie byla minimální.

Takže jste po revoluci měl do čeho šlápnout…
Převrat jsem prožil po nemocnicích. V závěru socialismu jsem měl těžkou autonehodu. Když jsem se z nemocnice vrátil, byl už kapitalismus.

Co se vám stalo?
Zdokonaloval jsem manželku v řízení. Jeli jsme i s dětmi trabantem po dálnici. Synovi byly necelé dva roky a dceři dva měsíce. Bylo šero, mírně namrzlo a moje žena předjížděla na dálnici sypací vůz. Asi se nesoustředila, lekla se, že je moc blízko svodidlům a prudce to strhla doprava. Šli jsme do smyku a několikrát přes střechu. Vážnější zranění jsem měl naštěstí jenom já. Beru to za svoji chybu, neměl jsem ji nechat řídit. Měl jsem pak jít do invalidního důchodu. Věděl jsem, že si k němu budu chtít přivydělávat restaurováním nábytku. Nakonec ten přivýdělek byl takový, že jsem se styděl si o ten invalidní důchod jít žádat.

Jaká byla vaše cesta k milionům?
Začali jsme ve třech lidech v květnu 1990 a na podzim 1992 jsme kupovali firmu v Turnově, kde jsme dodnes. V devadesátých letech jsem většinu své restaurátorské práce vyvážel. Hlavní trh bylo Německo, jenže když marka přešla na euro, kurz padal a přestalo to být zajímavé. Začal jsem proto hledat jiné příležitosti v Česku. Věděl jsem, že chci dál pracovat se dřevem, protože nic jiného neumím, a že potřebuju dělat něco, co nemůže dělat kdekdo v lecjaké malé dílně. Zajímala mě státní správa, protože tam jsou peníze. Z téhle rovnice vyšla dětská hřiště. Věděl jsem ale, že nejdou dělat dvě věci najednou, klíč k úspěchu je ve specializaci a o přípravě. Když máte perfektní přípravu, můžete mít vysokou efektivitu. Postupně jsme od nábytku úplně ustoupili a už děláme jenom dětská hřiště pro města a obce.

Pro sebe jste vyrobil rovnou zábavní park, Mirakulum Milovice. A ten skutečně není malý. To vás napadlo jak?
Znal jsem v Německu jednoho architekta. Měl přehled o dětských hřištích a jednou mi volal, že nedaleko od českých hranic je park, abych se tam jel podívat. Park mě i moji rodinu nadchl. V Milovicích jsem měl pozemky, které jsem koupil původně kvůli skladu. Nechal jsem je zaměřit a zjistil jsem, že jsou dost velké, a navíc na strategickém místě mezi dvěma dálnicemi z Prahy na Liberec a na Hradec Králové.

Jak dlouho vám trvalo, než jste Park Mirakulum dal dohromady?
Začal jsem s tím koketovat v roce 2010 a ve 2012 jsme otvírali. Ale neustále ho rozšiřuji. Poslední místo, které ještě čeká na nový účel, jsou nádherné sklepy, ve kterých býval sklad zeleniny pro tankový pluk. Mám s tím nějaký záměr. Vloni jsem přikoupil další pozemky a připravujeme rozšíření parku.

Už jste se někdy dříve zapojil do charitativních projektů?
Snažím se pomáhat. Pomáhám milovickým paterčatům, jejich tatínek u mě i pracuje jako zásobovač a nákupčí. A zaměstnávám odsouzené z věznice v Jiřicích, jezdí ke mně v rámci výkonu trestu. Někteří bývalí vězni už u mě pracují nastálo. Když vězeň opouští věznici, nemá víc než igelitku. Vyzvedneme ho u brány, zaměstnáme a ubytujeme. První kluky mám z amnestie z roku 2013, někteří u mě pracují pořád.

Vaši podřízení o vás říkají, že jste vizionář. Myslíte si to také?
Ano, jsem vizionář a mám čuch na lidi. Umím si vybrat dobré lidi, nebojím se jim dát důvěru a dokážu je odměnit.

K TÉMATU

MILIONÁŘ MEZI NÁMI
Podnikatelé se ze dne na den dostanou do světa, který je jim cizí. Pod změněnou identitou se ocitnou na okraji společnosti, v problematických lokalitách, ale také v organizacích, které se soustředí na pomoc potřebným.

Václav Staněk, Simona Kijonková, Jiří Antoš, Lenka Hlavatá, Karel Janeček, Petra Plemlová a Martin Hausenblas. To je sedm statečných milionářů, kteří vyměnili teplo luxusního domova za skromnou ubytovnu, kaviár za čínskou polévku a vedoucí pozici v úspěšných firmách za manuální práci.

Na týden změní svůj život a identitu a s pouhými 550 korunami v kapse se vydají do sedmi českých měst, aby pomáhali. Prostřednictvím neziskových organizací poznají životy zdravotně či sociálně znevýhodněných a na konci své týdenní utajené mise ze svých peněz věnují statisíce korun těm, kteří podle jejich vlastního uvážení pomoc potřebují.

Pravou identitu milionářů nikdo nezná. Neziskové organizace milionářům zprostředkovávají spojení s pro ně vzdáleným světem v domnění, že jsou objektem vznikajícího dokumentu představujícího jejich činnost. Moment překvapení tak přichází na konci týdne při odhalení identity a předání šeku na peníze, které znamenají snazší přežití a často i záchranu. Týden nezmění život pouze lidem, které milionáři odmění a pomohou jim, ale také promění samotné milionáře – uvědomí si, jak velkým bohatstvím je věnovat čas a pomoc těm, kteří to potřebují.

Během své týdenní mise si milionáři vyslechnou silné životní příběhy, setkají se s dřinou, utrpením, ale i neskutečným odhodláním žít a užívat si život navzdory nepřízni osudu. „Nic není nahrané. Milionáře jsme nešetřili. Museli si ten týden odpracovat a prožít. Chtěla jsem, aby byli co nejvíce napojeni na ty, kterým pomáhají. Například pan Antoš má následkem vážné autonehody komplikovanou chůzi, běžel tedy celý dobročinný závod s vozíčkářem. I když byl úplně vyšťavený, nepřiznal to,“ říká režisérka projektu Markéta Ekrt Válková.