„Otevíráme v půl jedné, ale nejvíce dětí přichází kolem dvou hodin, až jim skončí škola,“ informují hned na úvod. Čekání mi proto krátí vysvětlováním, jak to v takovém centru vlastně funguje.

„Děti z osady k nám chodí trávit svůj volný čas. Přicházejí taky, když potřebují s něčím pomoci,“ vysvětluje vedoucí Zdeněk. Dodává však, že zdejší komunitní centrum nenavštěvují pouze děti. „Spolu s nimi k nám přicházejí i jejich maminky, které ve zdejším centru taky dříve trávily volná odpoledne,“ říká s úsměvem.

Do dnešního plánu mě zasvěcují Veronika a Elena. „Budeme nacvičovat divadlo. Je to už třetí díl romských pohádek, který se jmenuje O zakletých princeznách. Premiéru bude mít v polovině prosince, proto teď každý den pilně trénujeme.“ Ukazují mi taky obrázky z dřívek, které dnes mají v plánu s dětmi po divadle vyrábět. „Hlavní je, aby děti neměly čas na lumpárny.“

Kolem druhé hodiny se komunitní středisko začíná plnit. Nejprve přicházejí předškoláci. Někteří z nich obsadí počítače, jiní se postaví k pingpongovému stolu, další si jdou s tetou Veronikou malovat. Za půl hodiny přichází starší děti. Ve tři už pak všechny doslova nestačím počítat. Proto mě překvapí zdejší pracovníci, kteří usilovně přemýšlí nad tím, proč je dnes v centru tak prázdno. „Jsme zvyklí na to, že se tady během jednoho odpoledne prostřídá pětašedesát dětí,“ říkají.

V počítačové učebně se mi podaří vyrušit šestnáctiletého Honzu, ten prý tráví své chvíle v komunitě nejčastěji v posilovně. „Chodívám sem docela pravidelně, bydlím totiž nedaleko a je mi tady dobře, nic mi nechybí. Potkávám tady taky všechny své kamarády.“

A není jediný, kdo si existenci útočiště pro volnočasové aktivity pochvaluje, stejně je na tom také maminka jednoho z dětí. „Jsme moc rádi, že mají mladí kde trávit svůj volný čas a neprovádí venku žádné rošťárny. A pokud se doma nudím, tak sem taky někdy zajdu. Je tu opravdu veselo.“

To, že se na Liščině nemůže nikdo nudit, poznávám brzy i já. Děti mě chápou jako svou novou tetu a přicházejí s nejrůznějšími žádostmi. Ať už je to podání čistého papíru, pingpongového míčku nebo pomoc s domácím úkolem z českého jazyka. A jak to vypadá, když má v pět hodin odpoledne komunitní centrum na půl hodiny zavřít? „Děti odtud musíme doslova vyhnat,“ směje se Elena. A Veronika se k ní přidává: „Těch třicet minut máme přestávku na svačinu. Děti za námi ale co pět minut chodily a ptaly se, kdy už otevřeme. Proto jsme se začaly zamykat.“ Prý to však k ničemu nepomohlo. „Teď na nás děti pro změnu buší.“

LUCIE RUSKOVÁ