Nejvíce ho však trápí, že ani samotní Ostravané mnohdy nevědí, že Nová Ves, v níž žije a dělá kronikáře, je jedním z městských obvodů. „Všichni projíždějí po ulici 28. října, ale v Nové Vsi nikdy nevystoupili. Po odříznutí staré silnice zůstala obec do značné míry izolovaná,“ říká o místě, na které nedá dopustit.

Jste autor knih o ženách na panovnických trůnech, kronikář Nové Vsi, výzkumný pracovník Slezského zemského muzea a přednášíte na Ostravské univerzitě. Co o vás ještě nevíme?

No, to nevím, já na sebe většinou prásknu úplně všechno. (směje se) Tak dobrá, zbožňuji koňakové špičky a zabývám se pražským Národním divadlem. K němu sbírám úplně všechno podpisy, vývěsky, programy, dopisy a fotografie, časem to narůstá. Dnes už sbírka vydá na sto narvaných šanonů. V Ostravě mi vyčítají, že nedělám naše ostravské Národní divadlo moravskoslezské. Navazuji však na starší sbírky svého pradědečka a babičky.

Minivizitka Kamila Rodana
Kamil Rodan se narodil v Ostravě 26. srpna 1978. Po absolvování gymnázia vystudoval historii na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a v roce 2008 získal doktorát z hospodářských a sociálních dějin.
V současnosti žije v Nové Vsi, kde zastává roli kronikáře, pracuje jako výzkumný a vývojový pracovník ve Slezském zemském muzeu v Opavě, hojně se věnuje také přednáškové činnosti pro studenty a širokou veřejnost. Je také autorem publikace o historii novoveských hostinců a zejména úspěšné knižní série o ženách na panovnických trůnech tituly Ženy s korunou a Život s korunou brzy doplní třetí díl V lesku koruny.
Mezi jeho koníčky patří četba, poslech moderní hudby a spinning.

Jak často se vám na historických přednáškách pro veřejnost stává, že vám někdo chce vnutit svou pravdu, jak se dávné události odehrály?

Pokud má člověk doplnění, je historik vždycky rád, že se dozví něco nového. Nemůžu říct, že by se někdo tvrdošíjně snažil trvat na svém za každou cenu, a pokud ano, musí mít historik argumenty. Naopak se spíše řada posluchačů stává mými přáteli. Když jdu po Ostravě, tak se na mě usmívají a já uvažuji, odkud je vlastně znám. Na mě už se směje téměř celá Ostrava. Ročně mám totiž desítky přednášek.

Jak se u vás zrodila láska k dějinám? Byl jste dějepisný premiant už na základní škole, nebo přišla až časem?

Zlom přišel s listopadem 1989. Předtím jsem tíhl k biologii. Pak ale přišly restituce a další změny. Najednou se člověk dozvídal informace, které z rodiny neznal a o kterých se dříve nemluvilo. Začal jsem po nich pátrat, studovat matriky, jezdit do archivu. V listopadu '89, kdy to všechno začalo, mi přitom bylo pouhých jedenáct let.

Takže jste měl ještě dostatek času nasměrovat svou profesní dráhu „správným“ směrem…

V patnácti pro mě bylo jasnou volbou gymnázium, kde jsem navštěvoval semináře a zájmové přednášky. Přestože mi dějepis šel, nikdy jsem se nedral do popředí a ani při zkoušení, když se rozdávaly jedničky zadarmo, jsem nevyužíval svých předností.

Maturitu z dějepisu jste měl za jedna?

Ano, a nejen z dějepisu. (směje se)

Jak se vám coby historikovi žije v Ostravě, jejíž dějiny mnohdy bývají omezovány pouze na tu „nedávnou“ průmyslovou a těžební minulost?

Ostrava svou historii má, stejně jako kterékoliv jiné místo. Už od 13. století se dají skládat jednotlivé její fragmenty. Musíme však brát v potaz, že historie Ostravy musí být vnímána v globálnějším kontextu. Ať chceme, nebo ne, tak je to objev uhlí a napojení Ostravy na komunikační sítě prodloužení císařské silnice z Opavy přes Ostravu na Těšín a dovedení železnice v podobě Severní dráhy Ferdinandovy, které společně s přílivem nových lidí nastartovaly v 19. století obrovský vzestup Ostravy, která teprve tehdy vstupuje do širšího povědomí. Tím ale neříkejme, že svou „dávnou“ historii nemá.

Významná tedy Ostrava začala být před těmi dvěma sty až dvěma sty padesáti lety…

Ano, to je bez diskuse. Před spojením Moravské Ostravy s okolními obcemi a před rozvojem průmyslu se jednalo o lokální město bez širšího dosahu. Také pramenná základna je značně omezená. Řada obcí ještě ve 20. století neměla kroniky, a jejich historie se tak nemá o co opřít.

Ostrava si v posledních letech téměř každoročně a poměrně svědomitě připomíná nejrůznější významná výročí. Coby historikovi vám z toho musí srdce plesat radostí…

Je to nepochybně dobře, vznikají také různé vzdělávací organizace, které pořádají přednášky. Pro mě je však důležitý pohled, a ten je zkreslený dobou, v níž právě žijeme, případně i politickou stranou, která je u moci a dává akcent na tu či onu událost. Ale obecně připomínání se je velmi důležité. Stejně tak jsou dobrým počinem specializované historické procházky Ostravou, které přibližují židovskou Ostravu, obchodní domy nebo třeba jednotlivé obvody.

U vás v Nové Vsi už se také taková uskutečnila, viďte…

Ano, první a prozatím jediná. Její účastníci z různých ostravských částí ani nevěděli, že nějaký takový obvod tady je. Všichni projíždějí po ulici 28. října, ale nikdy tam nevystoupili. Po odříznutí staré silnice lidé skutečně nemají důvod se tam zastavit. Ostraváci znají zavedený pojem Nová Ves vodárna, který je pro ně terminus technicus, ale jinak o Nové Vsi nemají ponětí, přestože v Ostravě žijí. Také na webových fórech se lidé ptají, jak daleko od Ostravy je, nebo ji dokonce zaměňují se Starou Vsí nad Ondřejnicí. Jen velmi málo lidí ví, že je to obvod, který je přímo uprostřed Ostravy.

Historik Kamil Rodan.Čím je podle vás Nová Ves ještě specifická?

Předně v tom, že si zachovala svůj původní charakter. Zatímco Poruba, Mariánské Hory nebo kterýkoliv jiný obvod se mění, ona zůstala vesnicí ve městě. Má klidovou zónu, drtivá většina lidí žije v rodinných domcích, každý má svou zahradu. Dynamika obce je jiná než v širším městě. Přitom kdykoliv sednete do auta nebo na tramvaj a jste za deset minut na druhém konci Ostravy. V Nové Vsi je úplně jiný styl života než v jejím okolí. Ani já bych neměnil, život je tam opravdu příjemný.

Na kterou část dějin se specializujete a co vás na ní láká?

Obecně se věnuji 19. a 20. století, tedy spíše novějším dějinám. Probouzím se někdy kolem francouzské revoluce, nikdy mě nezajímal starověk s pyramidami a už vůbec nic mi neříká středověk.

Nyní se v českých kruzích pochopitelně hodně vzpomíná na sametovou revoluci. Jaké na ni máte vy vzpomínky, kromě toho, že předurčila vaši budoucí profesní dráhu?

Sametovou revoluci jsem vnímal očima dospívajícího dítěte. V jedenácti letech jsem ještě nedokázal plně zhodnotit probíhající události a řešil jsem spíše praktické záležitosti související se školou. Výměna ředitele školy, zastavení výuky ruštiny a příprava na Památník Puškina pro mě byly tehdy důležitější než demonstrace a cinkání klíči.

Všiml jsem si, že jste vloni mediálně poměrně erudovaně komentoval také svatbu Harryho s Meghan v britské královské rodině. Jak těžké je z Ostravy nahlédnout pod královskou pokličku a mít skutečně dokonalý přehled?

Stejně jako u všech ostatních témat jsou to roky a roky studia. S touto tematikou jsem začal ještě v době totality, kdy nám informace zprostředkovávaly bulvární německé časopisy. Nejprve jsem informace nasával a později, jak vědomosti rostly, je i opravoval. Dalším zdrojem byla překladová a zahraniční literatura, pomohl také internet. Dokonce jsem si začal i dopisovat s představiteli vládnoucích rodů. Když jsem studoval poslední generaci Habsburků, neváhal jsem napsat dopis Ottovi Habsburskému, který mi vždy vstřícně odpovídal. Dnes není problém, že vám odpoví srbský král nebo íránská císařovna. Běžně se s nimi nebo jejich sekretariáty dá komunikovat.

A když tyto informace máte, tak si troufnete i hodnotit nebo předvídat.

Jaké to pak je, „přesedlat“ z korespondence s íránskou císařovnou či detailního rozboru britské královské rodiny do v podstatě denní rutiny a vzdělávat studenty?

Vedle „studentů“ Univerzity třetího věku pracuji často s mladými lidmi. Nastupující generace má spoustu dotazů. Pokládají otázky, které by mě nikdy nenapadly, takže jim nejenom něco předávám, ale i přijímám. A to mě na tom baví. Starší generace si naopak přednášky užívá a kromě načerpání nových vědomostí je vnímá jako společenská setkání.

Když se řekne Kamil Rodan, co byste si přál, aby se lidem vybavilo jako první?

Slušný, vstřícný a vzdělaný člověk, historik se smyslem pro humor. Pokud mám něco opravdu rád, tak humor ať už suchý anglický nebo český zemitý, jakýkoliv.