Kanaďan Brett: V Ottawě nemáme Nohavicu

„Přišel jsem sem před dvaceti lety, po revoluci, jako čerstvý absolvent univerzity. Studoval jsem žurnalistiku, a když jsem viděl, co se tady děje, jak lidé cinkají na náměstí klíči, řekl jsem si, že to musím vidět na vlastní oči a že o tom chci psát,“ vypráví.

Ve francouzské restauraci v Los Angeles si vydělal jako číšník na letenku a dostal se až do Brna. „Tam mi řekli, že v Bílovci na gymnáziu hledají učitele angličtiny. Vůbec jsem nevěděl, kde to je, myslel jsem, že tam dojedu tramvají,“ usmívá se.

Velmi rychle prý zjistil, že je lepší učitel než novinář. „Jako cizinec jsem nemohl do hloubky rozumět věcem, které se tady děly, a uvědomil jsem si, že učení je pro mě to, v čem jsem našel nový smysl,“ říká.

Angličtinu učil nejen gymnazisty, ale také manažery ve firmách, překládal materiály pro město i kraj. Začal si pohrávat s myšlenkou, že založí mezinárodní školu.

„Říkal jsem si, že by to mohl být jeden z kroků, jak sem přitáhnout zahraniční investory. Když chce velká firma investovat miliony korun do neznámého regionu uprostřed Evropy, začne tak, že sem pošle několik svých lidí třeba na dva roky. Mají své rodiny, děti a potřebují pro ně školy. V roce 2005, kdy jsme 1st International School otevírali, u nás bylo šestnáct studentů, dnes jich máme dvě stě padesát, což svědčí o tom, že tady něco takového chybělo,“ říká.

A jak vidí Ottawan Ostravu? „Líbí se mi, že je Ostrava hodně osobitá. Má svou vlastní kulturu, svůj jazyk. V Ottawě, odkud pocházím, nemáme svého Nohavicu. Být Kanaďanem je fajn, ale být Ostravanem je silnější,“ říká a jedním dechem dodává: „Velmi mě mrzelo, když Ostrava nevyhrála titul Evropského města kultury 2015. Myslím, že si to zasloužila.“

Přestože pochází z města, které žije hokejem, hrát ho prý neumí. „Umím ale fandit a v Ostravě jsem se naučil fandit i fotbalu,“ tvrdí.

Co mu tady vadí, je lidská závist. „Závist je všude, ale tak se mi někdy zdá, že v Ostravě trochu více. A také mě mrzí, že když se objeví nějaké problémy, tak Češi mají tendenci se vzdávat,“ myslí si.

A co plány do budoucna? „Chceme naši školu dále rozvíjet a rozšiřovat ve spolupráci s městem. Rádi bychom našli svou vlastní budovu. Chceme, aby nás lidi nebrali jako školu pro bohaté, ale vnímali, že sem patříme a že městu pomáháme,“ uzavírá.