Své návštěvy v centru nevnímá jako obětování volného času, ale jako splnění svého dávného přání, a sice pomáhat malým dětem při rozvíjení jejich osobnosti a poskytovat jim citové zázemí.

Teta Adra

„Kdysi jsem toužila být učitelkou v mateřské škole, osud tomu ale nechtěl. Na pedagogické gymnázium jsem se tehdy jednoduše nedostala a po maturitě na obchodní škole jsem pak celý život pracovala jako prodavačka a úřednice. Když jsem se však před několika lety doslechla o možnosti starat se o děti předškolního věku jako dobrovolnice, věděla jsem, že je to příležitost přesně pro mě. Kontaktovala jsem nadaci a po pohovoru a školení jsem se mohla konečně stát tetou Adrou, jak nám děti v centrech přezdívají," přibližuje své začátky v nadaci usměvavá paní Miroslava.

Prvním dítětem, za nímž docházela, byl malý Martin.

„Předškoláci jsou malí průzkumníci a objevitelé a tento věk mě fascinuje. Martínek je bystrý a zvídavý. Trávili jsme spolu hodně času jednak v centru Domeček, jednak na společných výletech. Vzpomínám na dvoutýdenní pobyt v Horní Lipové, kde jsme spolu byli v každodenním kontaktu," vybavuje si paní Miroslava, která se stará i o svá čtyři vnoučata.

Start do života

Martínka nakonec adoptovala rodina až z Islandu.

„Velice mě těší, že jsme v kontaktu. Když Martínek za adoptivní maminkou odjížděl, přibalila jsem mu notýsek, kam jsem zapisovala jeho pokroky i zážitky, a samozřejmě album společných fotografií. Nová maminka má pochopení, takže o dalším vývoji Martínka jsem informována, za což jsem vděčná. Je krásné, když člověk vidí, že jeho starost nebyla zbytečná a že pomohl zpříjemnit start do života malého človíčka," popisuje dál teta Adra.

Nyní svou péčí zahrnuje v Domečku malého Mariána.

Nejtěžší na této formě dobrovolnictví je podle paní Miroslavy umět se smířit s faktem, že dítě, o které se staráte, není a nebude vaše. „Je velmi nepříjemné, když svěřence opouštíte a vidíte, že pláče a nechce, abyste odešla. Vzpomínám si, že jsem často po takových zážitcích cestou domů plakala i já. Všechno je ale o zvyku a o důvěře. Když dítě ví, že příště určitě zase přijdete, zklidní se a těší se na vás," uzavírá svůj příběh paní Miroslava, která ve své dobrovolnické činnosti nehodlá jen tak polevit.

Klára Kohutová