„Tak to už dlouho nepamatuju. Poslední dvě zimy byly dost mírné. Dneska nám dá vykopání hrobu opravdu dost zabrat," říkají mi poslední lednový čtvrtek odpoledne hrobníci Jiří Schönfeld a jeho kolega Rudolf Holeš.

Stojíme v areálu vítkovického hřbitova a oba jmenovaní chystají nářadí a techniku, kterou budou potřebovat. Vytahují lopaty, rýče, krumpáč, majzlíky, a když je pozoruji, rychle dodávají, že to všechno je kvalitní nářadí nakupované hlavně v obchodech v menších obcích.

„Rýč je třeba kovaný, jinak by nám dlouho nevydržel. Když je ale půda tak promrzlá jako letos po těch silných mrazech, ani s kvalitním krumpáčem a rýčem bychom toho moc neudělali," upozorňuje mě Rudolf Holeš a vytahuje ze starší červené škodovky bourací kladivo, kterému se slangově říká kango.

„To je ohromný pomocník. Ušetří nám hodně práce. Když je půda tak silně zamrzlá, člověk se prokopává každý centimetr do hloubky hodně těžko," vysvětlují společně oba hrobníci a začínají hloubit jámu. Když se ptám, jak dlouho bude vykopání hrobu trvat, tipují pět až šest hodin, možná i o něco déle.

„Musíme vykopat díru, co bude mít na délku zhruba 210 centimetrů, na šířku 75 a hluboká bude metr a půl. „Do ní se vejde rakev standardních rozměrů. A jestli vás zajímá, kdy se koná pohřeb, tak ten bude už v pátek," předbíhá mou otázku Jiří Schönfeld a dále pokračuje: „V tak silných mrazech nemůžeme hrob vykopat s velkým předstihem. To by nám pak zamrzla hlína, kterou se bude po obřadu zasypávat."

KOPAT JE TŘEBA HLAVNĚ „HLAVOU"

Rudolf Holeš už svírá „kango" pevně v rukou. S jeho pomocí začíná hloubit jámu zhruba uprostřed plochy, kde bude budoucí hrob. „Uprostřed udělám díru metr krát metr nebo někdy třeba půl metru na půl metru. Budu pokračovat až do hloubky, kde půda začíná povolovat. Pak zeminu začnu podebírat do šířky a ona se lépe odlupuje. Už jsou to větší kusy a práce pokračuje rychleji," říká Rudolf Holeš, který se profesi hrobníka živí už déle než čtvrtstoletí. Jak sám říká, i kopat je třeba hlavně „hlavou", ne jen rukama.

Když se hrobníků ptám, co by si počali bez bouracího kladiva, v klidu dodávají, že by postupovali stejným způsobem. „Akorát ta práce, kterou obstará kango, by zůstala na nás. Tak se to dělalo a stále ještě dělá. Vezmou se klíny, to jsou takové speciální kované majzlíky. A postupuje se stejně jako s tím bouracím kladivem, akorát se člověk daleko více nadře, daleko více," odpovídá Jiří Schönfeld.

Když si nakonec povídání ještě zanadáváme na dlouhou zimu, zkušenější z hrobníků s nadhledem dodává, že kopání hrobu nemusí být žádná selanka ani v létě. „Když hodně prší, tak se taky nedělá moc dobře. Je to jako s každou prací, někdy se daří, jindy se s tím člověk musí poprat déle a více," říká Rudolf Holeš a je poznat, že naše povídání skončilo a hrobníci budou moci konečně začít naplno makat.