„Máme tady na odděleních, v jídelnách i na dalších místech nápojové automaty, ve velké jídelně jsou k dispozici čtyři studené nápoje a dva druhy čaje. A kdo chce, může si uvařit vlastní čaj. Já piju vesměs vodu, po obědě si dám skleničku nealhokolického piva. Pitný režim je tady zajištěn, nikdo si nemůže stěžovat,“ popisuje čtyřiaosmdesátiletá Marie Dohnalová, obyvatelka Domova Slunečnice v Ostravě-Porubě. Původním povoláním bankovní úřednice, která v mládí toužila být lékařkou, žije v domově deset let a pobyt si maximálně pochvaluje.

Přestěhovat se do domova byla nutnost. Přišla tehdy s manželem. Ona po mozkové mrtvici, on bez dolní končetiny.

„Nešlo to jinak. Ale já jsem to rozcvičila, takže to na mně není vůbec poznat,“ říká paní Marie, zatímco obdivuji její vitalitu.

Vedra tráví obyvatelé domova ve svých pokojích a společných prostorách. „Během noci si pořádně vyvětráme, ráno stáhneme rolety, a máme tady příjemně,“ popisuje paní Marie, a přestože je po 9. hodině a teploměr vyšplhal ke třicítce, její slova musím potvrdit.

„Když jsem byla mladá, chodila jsem na sluníčko ráda. Hodně jsem se opalovala,“ přiznává s tím, že teď už to možné není. Domov není vybaven klimatizací. „Někteří klienti například trpí astmatem, klimatizace není pro ně vhodná. Navíc jsou zvyklí otevírat okna, a tak by se toto chlazení minulo účinkem,“ říká Hana Krejčí, vedoucí sociálně-zdravotního útvaru. Vzápětí jedné z obyvatelek doporučuje, aby si oblékla něco s krátkým rukávem… „Včera jsem to také jedné starší dámě doporučila a měla jste slyšet, jak se na mě obořila, že jí je chladno, že když nemá něco s dlouhým rukávem, tak není ve své kůži,“ usmívá se a krčí rameny Hana Krejčí.

Marie Dohnalová nevydrží chvíli v klidu. Zastihli jsme ji, jak s ostatními ženami provádí ranní cvičení.

„Pracovnice, která vede toto cvičení, má dovolenou, tak jsem ji zastoupila. Někdy vedu také šipky. Víte, já neposedím… Chodím nakupovat do okolních marketů, zajdu do lékárny pro léky, kdyby rostly houby, tak jdu do lesa,“ usmívá se paní Marie. Prozrazuje, že na lenošení v domově ani není moc času.

„Trénujeme paměť, hrajeme kuželky, věnujeme se muzikoterapii, hrajeme šipky, zpíváme. Když je vhodné počasí, chodíme také cvičit do naší krásné zahrady. Nedávno jsme soutěžili v jízdě na rotopedu, jeli jsme pomyslně až do Paříže… Kdo se chce se zúčastnit, má pořád co dělat,“ popisuje paní Dohnalová a doplňuje si vodu z automatu do malé PET láhve, kterou nosí neustále u sebe. Loučíme se. Pohled na hodinky… „Bude 10 hodin. Jdeme na kuželky!“