Kamila Koběrská, alias Latifah, kariéru tanečnice původně neplánovala a životem prochází s jednoduchou filozofií co se má stát, stane se. „Před studiem na vysoké škole jsem si říkala, že bych možná chtěla být učitelkou, možná průvodkyní, protože bych cestovala, a možná herečkou v divadle. Život to vymyslel daleko lépe. Tím, že jsem začala učit tanec, dělám to všechno dohromady,“ říká Kamila s úsměvem.

Proč a jak dlouho tančíte?

Při tanci jsem propojena sama se sebou, pomáhá mi to po všech stránkách. Jsem v pohybu, mysl se zastaví a vlastně medituji. Od základní školy jsem prostřídala hodně stylů, třeba disko tance, latinskoamerické tance, zkoušela jsem i flamenco. Orientálnímu tanci se věnuji asi od dvaceti, takže už zhruba čtrnáct let. Momentálně se věnuji také tahitskému tanci a brazilské sambě.

Jak se z koníčku stala práce?

Původně jsem si tanec jako povolání nevybrala. Přišlo to samo, vyplynulo to ze života. Při studiu na vysoké škole jsem jako záskok začala vyučovat jeden kurz. Ženy byly spokojené a kurzů přibývalo. Najednou byla poptávka tak velká, až jsem zjistila, že tančím každý den v týdnu. Uvědomila jsem si, že vysoká škola nebyla cestou, kterou jsem se měla ubírat.

Ostravská orientální tanečnice Kamila Koběrská se tanci věnuje již od dětství. Pod uměleckým jménem Latifah vede v Ostravě-Hrabůvce kurzy orientálních tanců, ale i brazilské samby nebo tahitského tance. Ročně vymyslí přibližně třicet choreografií pro sebe i svých zhruba padesát až šedesát kurzistek. Nejen se svou skupinou Shaharazad má za sebou spoustu úspěchů v českých i mezinárodních soutěžích.

Proč je orientální tanec tak oblíbený?

Je pro ženy jakéhokoliv věku a postavy, a tělu tento typ pohybu velmi prospívá. Je pro mě taktéž symbolem ženskosti, ladnosti a elegance. Ženy se naučí komunikovat se svým tělem. Tím, že izolují jednotlivé pohyby, se také zdravě protahují a posilují komplexně svalový aparát. Uvolní se ze sedavého zaměstnání či od stresu, posílí tělo a odchází domů v lepší náladě. Kurzistky časem začnou být srovnané s tím, jaká těla mají, a nebojí se třeba tančit na veřejnosti. Neustálé předělávání těla či plastiky nejsou správná cesta. Lepší je přijmout tělo takové, jaké je.

Břišním tancům se ale věnují i muži. Učila jste někdy muže?

Zatím jsem žádného neučila. V České republice není tento typ tance u mužů tolik vyhledávaný a berou jej spíše jako ženskou záležitost, byť v arabských zemích muži tančí běžně. Možná je to dáno i kulturou, zde přeci jen muži dají přednost fotbalu a silovým sportům.

Setkáváte se někdy u lidí s negativními reakcemi na břišní tanec?

Spíše předsudků je hodně. Lidé si třeba často myslí, že tanečnice musí být korpulentní, aby její pohyby dobře vypadaly. Ale já zrovna bořím tyhle mýty, že tanečnice musí mít pořádné břicho. Raději také používám název orientální tanec místo břišního. Dříve mi přišlo, že si pod tím břišním lidé představovali i něco nevhodného. Navíc tanečnice nepoužívá jen břicho, ale celé tělo.

Kolik stál váš nejdražší kostým?

Stál tisíc eur. Tyto drahé kousky kupuji od turecké značky Bella, která má nádherné kostýmy. I s poštovným vesměs vychází kolem třiceti tisíc. Buďto jsem firmě poslala návrh dvou tří kostýmů podle mých představ a kostým už vytvořili podle sebe, nebo jsem jezdila přímo do butiku v Turecku a tam jsem si vybrala z hotové nabídky. Ale vždycky se mi líbily ty nejdražší (směje se), člověk se prostě uskromnil někde jinde.

Máte zároveň zájem i o arabskou kulturu?

Ctím původ a kořeny tohoto tance, jeho historii a vývoj. Lépe tak můžeme proniknout do souvislostí, získat přehled a více pochopit například folklorní styly tohoto tance a čím se liší. Jinak se ale celkově arabské kultuře nijak výrazně nevěnuji, jde mi hlavně o tanec jako takový.

Plánujete se protančit až do důchodu?

Určitě. (směje se) Klouby mě zatím nebolí, ale taneční život se postupem času mění. V mládí je tanečnice více aktivní a buduje si své jméno a kariéru, později už spíše předává své zkušenosti dál. Mé tělo je zvyklé na denní pohyb, takže paradoxně, když tančím i čtyři hodiny denně, nebolí mě nic, ale vícedenní pauzy mi neprospívají. Taktéž je pravda, že jsem za poslední tři roky hodně změnila svůj život celkově. Dostatek spánku, vyvážená strava, pobyt v přírodě a hlavně meditace. Být v přítomnosti tady a teď, přijímat život tak, jak přichází. Meditace zavádím i na svých kurzech jako součást závěrečného protažení.

Nevnímáte kariéru tanečnice jako nejisté živobytí?

Beru to tak, že pokud člověk má něco dělat, tak mu to bude vycházet a opravdu pak přijde dost zakázek i kurzistek. Živit se tancem je možné, já jsem toho příkladem. Netlačím na pilu, nechávám to plynout, věřím, že je o nás za každé situace postaráno.

Markéta Sulková