Pro některé herec, o němž manželky, maminky i dcery v jednom kuse básní, pro jiné zase blogger o jídle s toutéž tváří sympaťáka. Sedmatřicetiletý Lukáš Hejlík je obojí, a jak sám prozradil, dává si záležet na tom, aby tak byl i vnímán. Co ještě dalšího na sebe v rozhovoru pro Deník v podniku A Café v Mariánských Horách prozradil?
Třeba to, že ke svému recenznímu projektu Hejlíkova gastromapa se dostal především díky Listování konceptu krátkých divadelních představení, které do sebe dějově pojmou jednu celou vybranou knihu.
„Těch přestavení máme za rok kolem 850. Robert Fulghum jednou řekl, že jsme létající cirkus, což je asi nejvýstižnější. Já pochopitelně nehraji ve všech představeních, ale asi je vidět, že hodně cestuji. Proto jsem mohl více vytěžit z mého gastronomického koníčku,“ vysvětluje Hejlík s tím, že průměrně tvoří jednu a půl recenze denně.
Ohlašujete se, nebo recenze podniků děláte přepadově?
Z 95 procent chodím inkognito, a když musím udělat rezervaci, v žádném případě neříkám, proč přijdu. Chodím jako host a sám si také zaplatím na tom si lehce trvám, abych sám pro sebe zůstával objektivní. Ale když jdu na nóbl jídlo, které stojí tři a půl tisíce, a restaurace mě nutně chce pozvat, tak samozřejmě neodmítám, to přiznávám. (směje se) Ale pak člověk zase cítí vděk a už je to špatně.
Co při svém hodnocení zohledňujete?
V Čechách je bohužel pořád standard i když se to už začíná měnit, a to, co dělám, je toho důkazem , že žebříčky se staví v pořadí porce cena rychlost obsluha. Já hodnotím spíše podle žebříčku: koncept místo porce, kvalita místo ceny, případně poměr kvalita: cena, servis a až potom rychlost. Koncept je hrozně důležitý. Moc se mi líbí a zajímám se, proč si třeba někde dědic rodiny, kde vyrůstal, otevřel nový podnik, ale chce jít s dobou, a tak ho udělá moderně. Ostatně sám přináším dobré příklady rozmachu; nechodím tam, kde bych se chtěl spálit. Naštěstí těch dobrých míst je tolik, že pořád je kam jezdit. To je na tom to nejpozitivnější.
Podle čeho podniky volíte?
Velmi často cestuji, takže už dopředu si plánuji, kam asi zajdu. A přesně v tom duchu se svým blogem snažím vést lidi aby si raději kousek zajeli a nevlezli do první hospody na rohu, když jim zakručí v břiše. Zkrátka aby z toho měli i jiné potěšení než to, že se bezodkladně najedí.
To vám zabírá asi hodně času, viďte.
Vlastně docela hodně. A stále víc a víc. Jen 45 minut denně se věnuji tomu konkrétnímu příspěvku, jeho napsání a vybrání fotek, které zůstávají největším kamenem úrazu mého počínání. A to nepočítám to nejdůležitější samotné jídlo. Ale to zase mohu spojit s prací a odpovědět na e-maily. Tipů na podniky mám třeba ze sociálních sítí už tolik, že si je musím zapisovat. A lidé, kterým se můj vkus líbí, mi už automaticky posílají další.
Prozraďte, kolik podniků jste už navštívil?
Teď mám ve své mapě asi 530 doporučených míst a kolem stovky mi jich schází navštívit. Ale než tak učiním, tak jich zase dvě stě přibude. Stejně toto počínání bude za tři až čtyři roky zbytečné, protože těchto stylových podniků bude tolik, že se člověk snad ani nebude moci spálit.
Sledujete to i z druhé stránky, tedy jestli některé podniky, které jste navštívil a recenzoval, už zanikly?
Samozřejmě ne tak pilně jako ty, kam zajít, ale při aktualizaci mapy se to samozřejmě snažím hlídat. Ostatně to, co na těchto konceptech vyzdvihuji, také znamená, že jim to nemusí vyjít. A to se děje. Jsou to poměrně riskantní záležitosti, a to se mi právě líbí.
Jak na tom jste ve svém žebříčku s ostravskými podniky?
Celé toto počínání se hodně váže k mému divadelnímu projektu Listování, díky kterému hodně cestuji. Ostatně kvůli tomu jsem s tím začal. A Moravskoslezský kraj navštěvujeme vůbec nejčastěji.
Takže jak vnímáte na Ostravsku narůstající počet konceptů právě netradičního stylu a konceptu, který vám tak učaroval?
Ostrava je v tomto hodně dynamická, kdo by to čekal? Je to super. Pamatuji si, že pět let nazpátek tady pořád ještě vládla skepse typu „My jsme chudí, to je drahé. Nedivte se, vždyť jsme z Ostravy.“ Bylo to skutečně hodně negativní. Teď ale cítím, že to tady tu skepsi hornictví a chudoby opouští. Přichází mladá generace a také vytváří se lepší prostředí k žití. Jasně, mladí lidé při studiích utečou za prací, to je vcelku pochopitelné. I z Prahy lidé utíkají do zahraničí. To je normální. Ale už tady není ta deprese. Lidé jsou rázem hrdí na to, že žijí v Ostravě. To je nesmírně důležité. Tyto podniky navíc turisticky hodně zvýrazní město a především obce. Sice chodím na hezká místa, která si vytipuji, ale to koneckonců může dělat každý občan Ostravy. Ale co je důležité ta místa tady jsou, takže vývoj vidím pozitivně.
Napadají vás některá?
Kdo by třeba čekal, že mezi dvěma vesničkami, které snad ani nejsou na mapě, vznikne něco tak pěkného, jako je Mlýn vodníka Slámy, kam bude jezdit vařit i Honza Punčochář? Takové projekty povznesou celý region a to se tady teď děje. Otázka je, jestli to bude stíhat i poptávka. Čím více takových podniků bude, tím více bude i nových hostů. Když to tyto podniky ekonomicky ustojí do doby, než začnou chodit vlny lidí a ony začnou chodit , tak to bude bezvadné. Více podniků se otevírá, než zavírá, a to je dobrá známka. Zásadní je, že gastronomie jde nahoru a že se z toho stává životní styl. Že lidé už nepovažují za zábavu jenom se zlejt, ale že si zajdou do hezkého podniku. Zaplatí za to sice víc, než kdyby si to uvařili doma, ale zjistili, že neplatí jen za to jídlo, ale i za to, že si ho dali na příjemném místě a bylo jim u toho hezky, že platí i za ten zážitek. A to je super. To bych tady, stejně jako asi v celé republice, před pěti lety nečekal.
Které z ostravských podniků vás tedy zaujaly?
Koncepty typu Bistro Boule za ušima, Hogo Fogo, Bistro open, tato bistra, která jdou po jednoduché bistronomii a zároveň si v regionu drží přijatelnou cenu, se mi líbí. Je to dobrá cesta. Nejsem si jistý, jak moc by tady fungovala jídla za pět set a více korun, ale i ta tady nějakou klientelu mají, tak proč by ne?
Takový „bistro-koncept“ jste jinde v republice neviděl, anebo se Ostrava na jiná města jen dotahuje?
Pokud nebudu srovnávat s Brnem, kde je nárůst zajímavých podniků na počet obyvatel snad vyšší než v Praze a kde tato kultura takto začala, tak je Ostrava na špici. A může tam zůstat. Zatímco třeba v Liberci, kde to také hodně prudce roste, se bojím, že poptávka nebude taková a že některé podniky zase rychle zaniknou, což znejistí ostatní. Tak jako tady Dolní Vítkovice přitáhly statisíce turistů jen kvůli sobě (ať si o tom místní myslí cokoliv), tak i ony mají podobnou roli.
Opravdu myslíte, že mohou mít takovou sílu?
Ano, budou sem lákat mladé lidi, kteří tady přijedou jen proto, aby si s prominutím na blbý instagram vyfotili kafe. Intelektuálně to zní hrozně, ale takto to funguje. Gastroturistika se neuvěřitelně rozvíjí, a když je těch podniků ve městě hodně, tak to opravdu udělá své. Teď je v tomhle ohledu na vrcholu Brno a Ostravu to stoprocentně čeká příští léto. Hodně mocný je v tomto směru instagram. Mladý podnik, který ho nemá, se ochuzuje o nejefektivnější a nejlevnější reklamní nástroj.
Jsou tedy podle vás sociální sítě to hlavní, co dnes do podniku může přilákat nové hosty?
Jednoznačně. Koresponduje to i s designem podniku i samotného servírování jídla. Pokud si jídlo hezky vyfotím, okamžitě tím nalákám lidi. Ale to, že jsem si vychoval lidi na gastromapě na Facebooku, je dnes rarita. Takto jej používají spíše lidé, kteří jím pohrdali a nevěřili, že někdy budou Facebook využívat. Zjistili, že jim v tom před pěti lety ujel vlak a teď to dohánějí. Instagram je ale mnohem progresivnější.
Řada provozovatelů těchto podniků tvrdí, že jejich výhodou je svěží design, zdravá strava nebo pravidelná obměna menu. Není už to ale dnes spíše standard?
Vaříme ze sezonních potravin od ověřených dodavatelů, to už je dnes vlastně ohraná formulka. Že to tak je, už se tak nějak předpokládá. A kdo to nedělá, má za to u lidí minus.
Jsou právě rozmáhající se lehká bistra synonymem pro ostravskou, potažmo moravskoslezskou gastronomii?
Hodně tady fungují i sladké věci tradici tu má cukrárna Ollies, Trisha si tady udělala svoje království a zdejší Donuty zase nastartovaly celorepublikový boom. Bistronomie je zase hodně dílem mladých lidí, což značí, že jich bude přibývat, a brzy tomu tak opravdu může být.
Kde se může regionální gastronomie zlepšit?
Rozhodně by měla pokračovat v tom, co nastolila. Když tady člověk přijede na čtyři dny, tak vždy může jít do jiného podniku na snídani, na oběd i na večeři bez toho, aniž by se spálil.
A kam byste zašel vy?
V Ostravě jsem kupodivu nikdy nesnídal, takže to teď napravuji, ale na oběd doporučuji Bistro Boule za ušima nebo Hogo Fogo. A výborné jsou i ostravské hranolky. No jo… vždyť to musím říct Faency Fries jsou z více než pěti set recenzí mým vůbec nejúspěšnějším příspěvkem. Měly čtenost 167 tisíc lidí! To je šílené. A to je ta známka. Je to stupidní, ale když vidíte, jak před vámi ty hranolky dělají, má to svůj efekt. Člověk zaplatí přijatelné peníze a je strašně rád, že si je tam dal. Skvělý koncept.
Stačilo jídla. Zejména ženy vás mohou znát z Ordinace v růžové zahradě…
(skočí do řeči)… no to tedy znají! (směje se). Ale můj sen, na kterém už rok systematicky pracuji, je ten, abych nebyl vnímán už jen jako herec.
Co je pro vás tedy přednostní? Lukáš Hejlík herec, nebo spíše food blogger?
No, prozatím řekněme Lukáš Hejlík herec a food blogger. Ze svého koníčku jsem si udělal něco jako podnikání. Kdybych nebyl herec, tak bych nemohl dělat Listování, a kdybych nemohl dělat Listování, tak nedělám tyto recenze. Ale budu rád, když už nebudu jenom herec. Lukáš Hejlík nejenom herec. Někdo mě nazval gastronomickým nadšencem, ale všechno zní hrozně. (směje se)
A co návrat na televizní obrazovky, chystáte?
Brzdím ho, jak to jenom jde. Zatím odmítám všechny role v seriálech, které jsou si pořád podobné. Mám pocit, že mi teď nemají co dát.
Které role jste tedy odmítl?
Vždyť já už ani nevím, jak se jmenovaly. To je vždycky detektivka na Primu, detektivka na Novu, v hlavní roli ten a ten, to nám vždycky prozradí. Tak si říkám… á, takže já ne. A tím to končí (směje se). Svého času mi utekla První republika, ale tu bych zase dělal rád. A kdysi dávno jsem natáčel seriál Terapie na HBO, a kdyby mi od nich teď kdokoliv poslal byť jen dopis, tak do toho půjdu. Ale nesmí to být tuctová role. Třeba ať jsem svině!
Fotogalerie: Lukáš Hejlík
K TÉMATU
Kdo je Lukáš Hejlík?Sedmatřicetiletý Lukáš Hejlík je český divadelní a filmový herec, kterého můžete znát například z Ordinace v růžové zahradě 2, Ošklivky Katky nebo celovečerního filmu Crash Road. Mnoho času tráví také na divadelních jevištích a je autorem projektu Listování, což je scénické čtení, se kterým jezdí po několika městech v republice, a nedávno s ním vystupoval v ostravském Gongu na festivalu Colours of Ostrava. Při této příležitosti jsme se také sešli k tomuto rozhovoru. V poslední době je čím dál populárnější také jako food blogger, který recenzuje vybrané gastronomické podniky napříč republikou. Na svém kontě jich má už přes pět set. Více na gastromapa.hejlik.cz.
