„Ty brďo," říká dětský hlas, když vcházím do jedné z budov Vysoké školy báňské Technické univerzity Ostrava. O pár kroků dál pochopím to nadšení. Za rohem sedí skupinka osmi chlapců, která se zaujetím sleduje robota projíždějícího bludištěm. „Tak a teď mu ten labyrint nějak přeskládejte," vyzývá děti autor modelu Tomáš Dočekal a chlapci bez váhání přemisťují stěny bludiště. „Jsou z toho nadšení. Všechno se to tu hýbe, bliká a mohou si na to sáhnout," pokračuje mladý autor a mistr Evropy v průjezdu robota bludištěm.

„Je to super, ale více se mi líbilo to auto," říká sedmiletý Tomáš a posílá mě k dalšímu ze čtyř stanovišť, které připravili pořadatelé Tech kempu pro třiatřicet dětí ve věku od šesti do patnácti let. Vydám se tedy hledat další skupinu, která se má vozit v elektromobilu Kaipan. Nejprve však narážím na kluky a holky, kteří ostražitě sledují pohybující se žaluzie. „Všechno se to ovládá pomocí mobilu," vysvětluje mi jeden z pořadatelů pětidenního příměstského tábora. Děti si mezitím předávají telefon a se zaujetím hýbou se žaluziemi.

Zajímavosti

Devítiletý Rio se ale zvedá a míří k solárním modelům. „Jak funguje ta breberka?" ptá se její konstruktérky, která mu ihned začne vysvětlovat příčiny pohybu malého modelu hmyzu.

V místnosti opodál zase třetí skupina pozoruje trojrozměrný tisk. „Spoustě z věcí, které jim dnes ukazujeme, nerozumí, ale zaujali jsme je a jsou z toho nadšení. To se nám u studentů většinou nestává," říká Bohumil Horák, vedoucí skupiny SAZE, která pro děti zorganizovala čtvrteční odbornou část programu.

Nakonec se konečně dostávám k poslední skupině a k všemi dětmi vychválenému autu. Jen jedno tu ale není. Malí technici se projíždějí hned ve dvou a ti, na které nezbylo místo, mezitím zkouší jízdu na segwai.

V jedenáct hodin dopoledne odborná část programu končí. Budovou se ale ještě půl hodiny poté ozývá: „Páni!", „Můžu to zkusit?", „Ještě!"

MARKÉTA JARMAROVÁ