Není mnoho stavebnin, které by zaujímaly lukrativní místo v centru obce. Se středem ostravských Michálkovic jsou však Stavebniny Galičák spojeny skoro až pupeční šňůrou. Firma s třicetiletou tradicí sponzoruje místní akce, obvod zase, lze-li to, využívá dobrých vztahů k nákupu materiálu. 

„Majitelé vždy dbali na to, aby se tu zákazník cítil komfortně, a stejně se firma prezentuje i navenek, zárukou představ vedení je i větší počet rodinných zaměstnanců – mezi řidiči, na pokladně,“ říká manželka bratrance synova majitele Gabriela Galičáková.

Právě ji na svém místě vpravo od vstupu do stavebnin naleznete nejčastěji, je duší podniku. Říká o sobě, že se do stavebnin přivdala. „A už si mě tu nechali,“ směje se žena, která ve stavebninách pracuje od roku 1998.

Na michálkovickém „ředitelství“ mají 13 zaměstnanců, stejný počet na pobočce v Šenově. Ani přes hektické období způsobené nedostupností materiálu, šponování cen výrobců, covidem a nyní válkou však u Galičáka neztrácejí optimismus.

Na podlaze u pokladen naleznete přilepenou dvacetikorunu, kterou se pokoušel zvednout už bezpočet lidí, někteří údajně i čtyřikrát. Na toaletách zase visí vtipná cedulka z dob minulých odkazující na nutnost vyzvednutí toaletního papíru na pokladně.

Dvojsečná situace

Gabriela Galičáková říká, že kdo tuhle práci dělá srdcem, musí ji milovat – přinejmenším jako ona cihly. A to i v současném sice výnosném, leč přemíru hektickém období.

„Poznáte tady spoustu příjemných lidí, příběhů a nakonec i domečků. Lidé mě tu nabíjejí energií. Život bez stavebnin by mě mrzel,“ hlásí Galičáková.

V podniku však momentálně pozastavili příjem některých objednávek. „Dodací lhůty jsme se snažili držet, ale u cihlařského průmyslu to bylo nereálné, kolikrát jsme čekali tři, někdy i pět měsíců na dodání materiálu. Neobjednáme ani železo. V tuhle chvíli proto máme pozastavené některé objednávky, materiál zkrátka není,“ popisuje současný stav Galičáková, podle níž stavebníci a firmy musejí předělávat projekty, hledat levnější řešení, přičemž mezitím i u nových materiálů se mnohdy zastavila výroba. Mnozí lidé a firmy proto zakázky rušili.

„Někteří už jsou skutečně zoufalí, mnohdy jim nevycházejí hypotéky nebo se jim materiál prodražil i o sto procent. Někdy mi jich je skutečně líto,“ říká naměkko Galičáková.

Uměle vyšponované ceny

Betonářské výrobky podle ní podražily asi o patnáct procent, železo až o třicet, některé jiné materiály nárazově i víc. „Co závoz na firmu, to dražší,“ konstatuje michálkovická „lady GaGa“ – Gabriela Galičáková.

Někdy ceny rostly skutečně vlivem nedostupnosti materiálu, jindy však podle ní někteří výrobci ceny navyšovali záměrně až příliš vysoko. I proto hovoří Galičáková o době před stavebním boomem – přestože nebyla tak výnosná – jako o době mnohem lepších mezilidských vztahů.

„V odvětví určitě byly lepší, férovější. Některé ceny jsou určitě vyšponovány uměle až do extrému, aby výrobci získali ze stávající poptávky co nejvíc. Mně se to nelíbí,“ popisuje svýma očima situaci ve stavebnictví.

Stále častěji je tak připravena lidem vyhovět a naceňovat i drobné zakázky čítající například deset pytlů cementu, aby si pak zákazník mohl vybrat tu nejvýhodnější.