Mikki Pospěchová před přípravou na zisk lékařského diplomu upřednostňuje pomoc v nemocnici a jako dobrovolnice ve Vítkovické nemocnici pomáhá v boji s covidem v první linii. Doktorkou by měla být až za dva měsíce, situace s covidem jí však, i přes už dříve absolvované praxe, přiměla vrhnout se do budoucího života po hlavě.

Do pomoci se zapojila – tehdy ambulantně – už na jaře, a přestože minulý čtvrtek úspěšně složila teprve první ze tří částí státnic, ve svém zápalu nepolevuje.

„Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych pomáhat nešla. Nemohla bych jen tak sedět doma a zvýrazňovat si něco v učebnici. Stejně bych hlavou byla na oddělení, štvalo by mě, že se mě lidé ptají, co si o tom myslím, a já bych nevěděla, co jim mám říct, když to neznám z praxe,“ vysvětluje Pospěchová, jak je vnitřně nastavená.

Přestože při první vlně na jaře absolvovala čtyřiadvacetihodinové směny na ambulanci, „dvanáctky“ na covidových odděleních v nemocnici jsou prý mnohem náročnější. „Po denní směně se vracím zcela vyčerpaná, je to psychicky i fyzicky velmi náročné, v oblecích se nám špatně funguje a v masce špatně dýchá. Všechny sestry se strašně těší, až to pomine a život se vrátí do normálních kolejí,“ říká, sama toho má přitom až nad hlavu.

Šokující vytížení

Musí si totiž splnit ještě povinnou praxi z chirurgie ve Fakultní nemocnici Ostrava a běžný den v tomto týdnu v jejím podání vypadal následovně: „Ve ‚fakultce‘ jsem skončila ve 14 hodin, v 18 hodin už mi začínala práce ve Vítkovické nemocnici, kde jsem skončila šest hodin ráno. Odtamtud jsem šla hned zase do ‚fakultky‘ a domů se dostala až odpoledne.“

Celá vyčerpaná pak usedla ke skriptům a začala se připravovat na státnice. „Nejvíce se toho naučím pod velkým časovým tlakem. Nějakým zvráceným způsobem mi to takto vyhovuje,“ říká budoucí lékařka, která si pro pomoc v nemocnici vybrala chirurgické oddělení, to se ale záhy – stejně jako mnohá další – změnilo v čistě covidové oddělení.

Skvělý kolektiv

Záběr její práce je velmi široký. Krmí pacienty, měří jim teploty a saturace, sbírá údaje z přístrojů, pomáhá s převazy a cévkováním, polohuje lůžka a podává pacientům léky. „Na jaře jsem dělala vyloženě poslíčka, zato teď dělám stejnou práci jako sestry a ošetřovatelky, které tam pracují normálně. Je to kolektivní práce. Dostala jsem se na skvělé oddělení, kde si nikdo na žádné pravomoci nehraje. Důležité je, aby oddělení fungovalo co nejlépe,“ popisuje dobrovolnice, jak nyní s covidem bojuje Vítkovická nemocnice.

Alarmující čísla 

V zápřahu je nyní necelé čtyři týdny od chvíle, kdy jí skončila praktická výuka, šokovaná už ale byla dostatečně.

„Je to teď mnohem vážnější a urgentnější, než jsme si na jaře dokázali představit. Za ty tři měsíce jsme předtím v ambulanci měli do deseti pozitivních pacientů, nyní jsme v nemocnici na těchto číslech během čtyř týdnů, ale ne s počtem pozitivních, ale zemřelých pacientů. Proto mě fascinuje, jak je vůči tomu společnost apatická. Přijde mi, že některým lidem je toto riziko jedno,“ uzavírá Mikki Pospěchová vyprávění pro Deník.