Jak se vůbec mladá žena z huti na olympiádu dostala?

„V první polovině roku dala společnost ArcelorMittal, která byla sponzorem olympijských her, šanci všem svým zaměstnancům po celém světě zažádat o možnost působení jako dobrovolník, takzvaný game maker. Podmínkou účasti bylo napsat krátkou esej na dvě témata proč bych právě já měla být součástí olympiády a co znamená podpora olympiády pro ArcelorMittal. Do eseje jsem mimo jiné uvedla, že účast na olympijských hrách považuji za úžasnou příležitost, která se naskytne jednou za život," říká Petra Herman, která má v kunčické huti na starost řízení zakázek skladu hotových výrobků.

Uspěla, londýnská pobočka ArcelorMittalu si vybrala asi padesát lidí. Ti ještě museli projít pohovorem, při kterém organizační výbor zjišťoval schopnost dorozumět se anglicky, motivaci, ochotu pracovat a podobné věci. Z padesáti uchazečů bylo nakonec vybráno pětatřicet.

Petra Herman mladá žena z Ostravy, která na olympiádě pomáhala jako dobrovolník. Foto: archiv

V Londýně působila Petra Herman na stadionu vodního póla. „Mé úkoly byly různé. Někdy jsem skenovala vstupenky a vítala diváky při vstupu do areálu, jindy jsem měla za úkol usazovat diváky uvnitř stadionu, také jsem kontrolovala akreditace novinářů i sportovců z jiných disciplín, kteří měli vstup do vyhrazených prostor nebo na speciální tribunu. Kvůli pracovnímu vytížení jsem se ke sledování jiných sportů ani nedostala. Byla jsem zcela pohlcena vodním pólem. S tímto sportem jsem se setkala poprvé a docela mě uchvátil. Jedná se o rychlou a dynamickou hru. A kdybyste mě teď vzbudili o půlnoci, odříkám vám pravidla jako násobilku," usmívá se maminka pětiletého syna Viktora.

Jak ale dodává, příležitost rozhlédnout se po olympijském parku, projít si jej a nasát úžasnou atmosféru, si ujít nenechala.

„Pracovní doba byla různá. Průměrně se jednalo o osm až devět hodin. Někdy se začínalo v sedm ráno a končilo odpoledne, nebo se začínalo kolem druhé odpoledne a končilo po desáté hodině večer. Obzvlášť po finálových a semifinálových zápasech to bylo náročnější, protože rozjařeným divákům se z areálu nechtělo, slavili vítězství svého týmu," popisuje atmosféru Petra Herman.

Pochvaluje si i chování fanoušků. „Třeba Američané chodili oblečeni od hlavy až k patě v americké vlajce, byli velice hluční a uměli se patřičně veselit a radovat z vítězství. Rovněž maďarští fanoušci byli úžasní a dokázali svůj tým podporovat velmi hlasitě. Až mi bylo líto, že náš český olympijský tým ve vodním pólu zastoupení neměl. S většími problémy jsem se nesetkala. Snad jen fanoušci z některých balkánských zemí měli trochu problém s tím, že nemohou kouřit, kde chtějí. To byla ale z celkového pohledu spíše drobnost. Jsem moc ráda, že se mi můj sen splnil a mohla jsem být u toho," dodává na závěr vyprávění Petra Herman.