Okolí úřadu práce, Bezručova sadu a supermarketu Albert u Nádražní ulice v centru Ostravy se tváří jako běžná ostravská čtvrť. Když se však setmí nebo se vyplácejí sociální dávky, podle místních není radno se tam zdržovat.  

Pětadvacet dní v měsíci tu nenajdete větší excesy než kdekoliv jinde. Že nejde o nóbl čtvrť, o tom vypovídá jen kamenný pilíř, patrně po někdejším uzávěru vody či plynu, ve kterém si po večerech místní přitápějí a sedávají kolem jako na terase. Také zápach pod okny, který praští do nosu úplně každého, nadměrný nepořádek nebo vylámané zvonky bytového domu v Bezručově sadu. Jinak nic.

„V ten správný okamžik se tady ale stačí na čtvrt hodiny postavit. To nepochopíte,“ strhává z lokality pomyslný závoj idylky místní obyvatel Radoslav Samek. Bývalý policista totiž moc dobře ví, kde bydlí.

„Důchodci mají strach vyjít ven, ptají se mě, jestli bych s nimi nešel nakoupit. V pátky večer volám policii, cikáni skáčou po zaparkovaných autech, jindy jim tady Poláci u cesty bezostyšně prodávají drogy,“ vykládá Samek, podle něhož by se sociální dávky neměly vyplácet v centru města – a dehonestovat ho –, nýbrž někde na okraji Přívozu.

„Nejhorší jsou pondělky a středy,“ navazuje na stejnou notu místní trafikantka, podle níž by zde ve dnech vyplácení sociálních dávek neměl nikdo jiný chodit. „Shlukují se tady, tvoří skupiny a dělají hrozný kravál. Aspoň že se nebijí. Na druhé straně máme v ty dny nejlepší kšefty – to, co tam dostanou, u mě utratí,“ podotýká žena za okýnkem, podle níž si pobírači sociálních dávek kupují nejčastěji cigarety. „Ale ne normální – marlborka, elemka, camelky, samé dražší, nad stovku,“ říká prodavačka a následující chvíle její slova potvrzuje.

„No vidíte, davidoffky, to já bych si nekoupila,“ komentuje paní za okýnkem dalšího nákupčího a obratem mu praví: „Sto šest.“ „Probůh, tolik peněz za cigarety, to bych nedala. Ne. Ne,“ povídá, už napůl sama sobě, ještě půl minuty po odchodu zákazníka.

Své o takových chvílích vědí i ve vedlejším supermarketu Albert. „Raději bez jejich tržeb než to, co tady zažíváme,“ říká okamžitě prodavačka. Pochopitelně ani ona netouží po uveřejnění jména. „Když dostávají dávky, je to hrůza. Okamžitě jich tu je pětkrát tolik. Většinou platí ve stravenkách, přehrabují se v pečivu a kolikrát ho – nebo jejich děti – vracejí zpět. A vše holýma rukama,“ říká znechuceně žena, zatímco vykládá nové zboží do mrazáků. A lituje kolegyně. „Holky u pokladny ve dnech, kdy tito lidé dostávají dávky, chodí domů vyčerpané. A řada z nich raději dala výpověď. Všeobecně zákazníci jsou v ty dny kvůli nim protivní a atmosféra na prodejně je špatná,“ vzdychá si žena.

Očima bývalé starostky Petry Bernfeldové

„Jelikož bydlím nedaleko, tak vidím, že je to problém. V menší části domu na nároží Bezručova sadu a ulice 30. dubna bydlí nepřizpůsobivé rodiny s dětmi, které dělají v parčíku nepořádek a hluk. Nový vlastník ten dům před lety koupil i s nájemci, později přikoupil i jeho zbylou a větší část od Českých drah, kde byly kanceláře. Nastínil nám tehdy svůj zájem zrekonstruovat celý objekt na moderní byty. Předpokládám, že poté asi stávající nájemce vystěhuje. Na druhé straně se to s nimi v poslední době trochu zlepšilo, nejspíše jim majitel bytového domu domluvil.“