„Zahájení provozu se uskutečnilo 26. května 1967, což byl taktéž pátek," vzpomínal bývalý přednosta Vladimír Kutý, jenž přítomné stejně jako tenkrát vedl z nádražní haly na první a druhé nástupiště.

A to bylo všechno, protože nahoru do patra, kde tehdy probíhal slavnostní raut, už nikdo nechodí. Natož veřejnost, k níž se vysloužilí železničáři chtě nechtě musí počítat. Salónek a restaurace ostatně svému účelu neslouží už delší dobu.

„Nepřál bych vám vidět, jak to vypadá v přednostovské kanceláři, kde jsem působil v letech 1965 až 1994. Plesnivé zdi, nepořádek. Přímo nechutné je to tady bohužel na více místech," uvedl Kutý u močí páchnoucího vstupu na galerii, kde svědčila o něčí nedávné přítomnosti jen prázdná láhev od plzeňského piva. Na nádražní, mimochodem stále funční, hodiny s „uměleckým" sloupkem se návštěvníci dívali skrz špinavé sklo uzamčených dveří.Pokračování na straně 2

„Co tady funguje ještě z našich časů? Snad jen rozhlas a osobní pokladny," pokračoval Kutý s tím, že ostudný je už jen přístup na stanici z boční strany. A to bylo svého času nádraží ve Vítkovicích postavené v takzvaném bruselském stylu nejmodernější v Ostravě a době zprovoznění mělo jako jediné v ČSSR pojízdné schodiště (k němuž tehdejší potentáti neobjednali od jugoslávského výrobce Radik Zagreb náhradní díly, takže jezdilo pouze pět let).

„Po olympiádě v roce 1972 jsem na něm stál se zlatým medailistou v zápase Vítězslavem Máchou pocházejícím z Krmelína," líčil Kutý a z dalších významných návštěvníků nádraží poukázal na Leonida Iljiče Brežněva. Byť ten učinil pár kroků z vlaku na peron.

DESÍTKY VLAKŮ

Zde v dobách Kutého přednostování zastavovalo, nebo okolo něj projíždělo v průměru 180 osobních a nákladních vlaků denně. Ten vůbec první, rychlík R 684, dorazil 28. května 1967 v 0.40 hodin z Prahy a mířil do Košic. „Když jezdily rekreační vlaky do Beskyd, mívali jsme v pátky odpoledne a o sobotách a nedělích dopoledne halu plnou lidí cestujících na hory a v provozu čtyři pokladny," řekl Kutý na stanici, kudy dnes projíždí do padesáti souprav.

Vítkovické nádraží podle něj začalo upadat po veliké reorganizaci železnice v roce 1994. „Začínal jsem s šesti zaměstnanci, v době zprovoznění nás bylo už pětašedesát a nyní se tady střídá asi pět výpravčích a čtyři osobní pokladní," zakončil někdejší přednosta s výzvou, aby se odpovědní nad stanicí Ostrava-Vítkovice zamysleli. A to na obvodní, městské, krajské i ministerské úrovni!

K TÉMATU:

Polaneckou spojku stavěli dvakrát Poprvé se o spojení Polanky a Kunčic rozhodlo na C.K. ředitelství Severní dráhy v roce 1916. Koleje trati, kudy měly jezdit soupravy na pomoc vojskům na frontě v Haliči, pokládali italští a ruští váleční zajatci. Ti druzí se poté vzbouřili, utekli a hotovo zde bylo až v roce 1920. „Žádný vlak po této jednokolejce ale nikdy nejel. Časem byly sneseny koleje a most přes řeku Ostravici se zřítil. Most přes Odru rozebrali a přemístili do Orlové, jeho základy však zůstávají už 101 let," přiblížil Vladimír Kutý. Podruhé devítikilometrovou Polaneckou spojku začali stavět v 60. letech kvůli přetíženosti ostravských tratí a potřebě zásobovat fabriky Vítkovice a Nová huť. Její součástí se stalo nádraží Ostrava-Vítkovice. V poslední době se objevily plány vybudovat na ní i stanici Ostrava-Zábřeh.