Část dětství prožil v pivovaru, kde pracovala jeho babička. K pivu se vrátil i v dospělosti. S Michalem se známe od chvíle, kdy jsme v Deníku zveřejnili jeho příběh, v němž figuroval jako oběť zloděje. Násilník mu na ulici vytrhl z ruky mobilní telefon se speciálním softwarem. Od té doby si tykáme a takto jsme vedli i rozhovor.

Kolik pivovarů a restaurací jsi již navštívil?
Přibližně devadesát. Nahrávek je ale sto, protože některé pivovary měly dva díly.

Nahrávky si zpracováváš sám?
Ano, sám na počítači, prokládám je muzikou.

Kde jsi byl nejdále?
Na Děčínsku a Českolipsku.

Předpokládám, že většinu moravskoslezských pivovarů jsi už navštívil…
Většinu jsem už objel, ještě ale několik zbývá. Na některé z nich se chystám.

Omlouvám se za osobní otázku. Jsi zcela nevidomý, nebo máš zbytek zraku?
Nic nevidím. V inkubátoru mi to spálilo sítnice.

Každého teď samozřejmě napadne, jak se dostáváš do pivovarů. Někdo tě vozí?
Ne, jezdím sám vlakem, autobusem nebo městskou dopravou. Je ale pravda, že mě několikrát vzala kamarádka autem, ale to bylo zcela výjimečně, jinak jezdím sám.

Michal většinou cestuje sám

Pro běžného člověka je naprosto nepředstavitelné vyjet s tímto handicapem na druhý konec republiky. Jak to vlastně všechno probíhá?
Nejprve získám kontakty na pivovary. Buď si je najdu sám, což znamená, že poprosím kamarádku nebo je postupně dostávám při samotných návštěvách pivovarů. Sládkové mi někdy dávají čísla na své kolegy z dalších pivovarů. Samozřejmě s jejich souhlasem. Pak zavolám, že chci udělat reportáž o pivovaru. Představím se, řeknu jim, co dělám, proč to dělám a zeptám se, zda bych s někým mohl natáčet. A domluvím se s majitelem nebo sládkem, často je to jeden člověk. Jen málokdy se stane, že mě někdo odmítne.

Dobře, dojedeš do cizího města. Co pak?
Buď na mě u vlaku nebo autobusu někdo z pivovaru čeká, nebo do pivovaru dojdu či dojedu sám.

A když nikdo nečeká a pivovar je třeba na druhém konci města…?
Ptám se lidí. Prostě líná huba, holé neštěstí. Pokud je pivovar daleko, tak si zjistím, co tam jede. Musím si poradit. Někdy je to hodně dobrodružné.

Jací jsou sládkové, který tě nejvíce zaujal?
Jsou to hodně zajímaví lidé. Nejvíce mě asi zaujal člověk, který začal vařit pivo jako školou povinný. Tehdy mu bylo třináct let. Vařil doma, kde rodičům zabral obě ledničky. Velkou radost z toho neměli. Pivo dával ochutnávat rodičům svých spolužáků. Začínal na Žatecku, teď má pivovar v Praze.

Dají se sládci nějak charakterizovat?
Pivovarníci jsou dobrá parta ochotných a vstřícných lidí. Někteří mě i finančně podpořili. Například řekli, že tu nahrávku ode mě za tisícovku koupí. Stali se vlastně sponzory nahrávky, které s jejich svolením můžu dát na svůj YouTube kanál. Ale nedělá to každý. Od někoho si taky jako dárek odnesu pivní PET lahev, někde si je kupuji sám. To platí také o tričkách s logy pivovarů. Mám jich opravdu hodně. Když tak nad tím přemýšlím, tak snad nemám ani jiná trička než z pivovarů. Takže si někdy připadám jako pochodující reklama pivovarů. Ale dělám to rád.

Asi rád cestuješ, že…?
Ano. Vždy si s sebou beru svůj reportážní batoh, v němž mám diktafon. Kdo je připraven, není zaskočen. Člověk nikdy neví, koho či co zajímavého potká. Může jít například o natáčení zvuků vlaků, autobusů, prostě vždycky se něco najde. Jednou jsem jel do Litomyšle. Věděl jsem, že je tam pivovar a chtěl jsem ochutnat jejich pivo. Ale nejel jsem tam cíleně na reportáž. Nakonec jsem se ale domluvil se sládkem a byl z toho rozhovor o minipivovaru.

Piva s čokoládovou nebo kávovou příchutí

Řekl bys o sobě, že jsi znalec piva? Jaké máš nejraději?
Něco o pivu vím, ale znalec? To bych si netroufl tvrdit. Zkouším různá piva, experimentuji. Mám rád piva s čokoládovou nebo kávovou příchutí. Dávám si i ležáky, opět nejlépe s kávovou příchutí. Občas zkusím i silná piva. Třeba i šestnáctky. Mám pocit, že nejsilnější byla osmnáctka až dvacítka.

Jak se posluchači dostanou na tvůj YouTube kanál?
Stačí zadat jméno pivovaru Žíznivý dromedár, to je moje srdeční záležitost. Jde nejen o to, že k nim rád chodím na pivo, ale pomáhají mi i v běžném životě. Servírka mi přečte poštu, kterou si k nim přinesu. Majitelé mi pomáhají vybírat hotovost z bankomatů. A když potřebuji, tak mi něco přivezou. Například mi takto přivezli sedačku dodávkou, kterou si půjčili od jednoho ze štamgastů.

Jak dlouho natáčíš rozhovory z pivovarů?
Od roku 2018. Ale s natáčením jsem začal už v roce 1994. Tehdy jsem dělal povídání o vesnici u Hlinska. Naposledy jsem natáčel kousek od Ostravy v Šenově, například o četnících, kteří zahynuli za druhé světové války nebo o historii Šenova. Baví mě to, věřím, že i posluchače.

Co chystáš teď?
Teď mám trochu jiné starosti. Stěhuji se do Ostravy-Poruby. Rád bych tam našel nějakou hodnou maminku na mateřské dovolené nebo samoživitelku, která by mi byla ochotna pomoci s vedením domácnosti. Mohla by si takto něco přivydělat. A pokud by to přerostlo v něco vážnějšího, vůbec bych se nebránil. Pokud by se někdo našel, může se ozvat do redakce Deníku.