Devětadvacetiletý Jakub Starek je ukázkový příklad toho, že pokud člověk něco chce a naplno za tím jde, není nic nemožné. A to ani přesto, že mu nebyl dán dar vidět.

„Bohužel jsem se narodil předčasně, zrak se u mě jako poslední smysl nestihl vyvinout a v inkubátoru mi navíc vysoce koncentrovaný kyslík spálil sítnice," vysvětluje Jakub, proč nevidí.

Díky mamince, která pro něj už od dětství nechtěla žádné úlevy a dala ho do běžné školy, zvládá téměř vše.

„Nebylo to pro mě lehké, ale když to zjednoduším, tak jediný rozdíl byl v tom, že jsem se učil braillovým písmem a psal na speciálním stroji. Snadné to nebylo ani pro paní učitelku, která se písmo musela naučit také a do hodin mi nosila různé modely, abych věděl, jak věci, o kterých se bavíme, vypadají," říká skromně Jakub, který se poté vydal na gymnázium.

Colette s Xenií

V osmnácti letech získal svého prvního vodicího psa.

„Ten už je u prarodičů v zaslouženém důchodu a od léta mám nového, ale jak na Xenii, tak i teď na Colette se mohu ve všem spolehnout. Oba pejsky jsem získal přes pražské výcvikové středisko v Jinonicích, kde jsme si na sebe týden zvykali, a pak jsme se s instruktorem začali v Havířově učit chodit nejpoužívanější trasy."

Stejně tak s Xenií i v Brně, kam se Jakub po maturitě vydal studovat práva. Dorazili o týden dříve a na začátku semestru už zvládali další potřebné trasy.

„Takový pejsek umí na třicet pokynů. Vedle těch běžných dokáže vyhledat dveře nebo přechod pro chodce. Tam už je to na mém uvážení a vytrénovaném sluchu, kdy přejdeme silnici," přibližuje dnes už vystudovaný právník.

Vysněnou práci získal díky úřadu práce přibližně čtvrt roku po dostudování. „Zabývám se podnikovým právem. Funguje to tak, že dostanu něčí smlouvu, pročtu si ji a zhodnotím, s čím souhlasím, co bychom měli změnit a podobně. Píši také různé dodatky ke smlouvám. Vše funguje elektronicky," vysvětluje Jakub Starek s tím, že v technickém světe mu k běžnému fungování pomáhají speciální programy.

„Práci s počítačem nebo mobilem mi usnadňují programy, které přečtou vše, čeho se dotknu, nebo na to najedu šipkami či klávesovými zkratkami. Tak píši i zprávy, program písmena přečte a po puštění zopakuje," vysvětluje s tím, že při rychlém psaní všemi deseti, které se musel naučit, už si nechává číst mnohdy až výsledný text.

Všeuměl

I se svým handicapem je hodně soběstačný.

„Poradit potřebuji třeba při cestování autobusy, které nehlásí zastávky i když i tam se dokážu orientovat podle nerovnosti vozovky nebo kruhových objezdů, nebo na hokeji, kolik zbývá času a jaké padly góly."

 Jakub je totiž vášnivým sportovním nadšencem a fanouškem hokejového AZ Havířov či Baníku Ostrava.

„Ve hře se orientuji podle odrazů míče a puku nebo reakcí publika. Někdy jsou ty góly strašné šmudly," usmívá se.

Pro 29letého Jakuba téměř neexistují překážky. Ještě během studia zkoušel hrát krátce basketbal, chodil do tanečních, jel se spolužáky na vodu, běhal s instruktorem na laně krátké tratě na atletickém oválu a hrál futsal pro nevidomé.

„Dnes při pracovním vytížení je toho času už méně, takže spíše už jen jezdím na tandemovém dvojkole s taťkou nebo kamarády na výlety," říká.

Velké výzvy a sny ho ale také čekají. „Chtěl bych zkusit akrobatický let s pilotem a mým velkým snem je řídit auto, ale to se mi asi nesplní."

Proto se upíná především ke svému vztahu s přítelkyní, s níž se seznámil díky projektu Ostravské univerzity pro handicapované studenty.

„Byť jsme se pak rok neviděli, dali jsme se dohromady a v únoru bychom se k sobě chtěli nastěhovat. Beru to jako další velkou výzvu a doufám, že nám to vyjde, mám ji moc rád. Dokonce věřím, že bychom si svými handicapy mohli být i prospěšní, ona má totiž dětskou mozkovou obrnu a hůře chodí," říká Jakub a loučí se slovy: „Hlavně nezapomeňte zmínit, jak jí, svým rodičům i celé rodině děkuji za to, jak o mě pečovali a co mi do života dali."