Jaromír odpoledne vyrazil na krátkou demonstraci na Václavské náměstí. „Tam mi došlo, že moje místo není v Praze. Musím zpátky do Opavy.“

V Opavě se sešel s kulisákem místního divadla, „máničkou“ Ivem Mludkem (na snímku níže).

 Jaromír Piskoř a Ivo Mludek v roce 1988.

„Mluvili jsme o tom, že severní Morava je mrtvá.“ V noci na pondělí se pustili v Opavě a Ostravě do vylepování letáků s pozvánkou na úterní demonstraci. Šedý mor (oficiálně městská inspekce veřejného pořádku) jim všechny pozvánky strhal. Ale ne celé. Kousek plakátu s časem 17.00 zůstal vylepený a čitelný. Jaromír Piskoř je opavský rodák.

Jako šestiletý zíral na tanky, které k Opavě přijely z Polska. Polští vojáci sice měli koruny, ale nikdo se s nimi nebavil, lidé plivali, nadávali. Vojáci chtěli cigarety, ale trafikantka jim zabouchla krám před nosem. Nakonec vojáci přece uspěli. Začali rozdávat dětem odznáčky a vděční kluci jim pro cigarety běhali. I Jaromír si jeden odznáček odnesl.

Kontakty s disentem navázal Jaromír Piskoř na vojně v Košicích. V roce 1988 podepsal Chartu 77. Snažil se účastnit pražských demonstrací, ale málokdy se mu to povedlo.

„V pátek po obědě mě estébáci sebrali v práci a ptali se, jestli mám chuť jet v sobotu do Prahy demonstrovat. ‚Ano, měl jsem to v plánu,‘ říkám. Tak mi vzali brýle, podívali se, jestli nemám něco v zadku, a hodili mě do cely. Pustili mě v sobotu v poledne, když jsem už neměl šanci se do Prahy dostat.“

Disidenty z Moravy a Slezska sbírali příslušníci StB před demonstracemi preventivně. Nestáli o to, aby se pak vraceli do svých měst a tam vykládali, jak za zpěvu státní hymny byli nevinní lidé zbiti policajty v uniformách i v civilu. Být chartistou v okresním městě, jako je Opava, znamenalo mít na krku estébáků celou armádu. „Zaměstnanců Státní bezpečnosti bylo v Opavě sedmdesát, nás chartistů pět,“ vzpomíná Jaromír Piskoř.

„Vím to přesně. Chartista Zdeněk Pika je po revoluci vyhazoval od policie. Byl předsedou občanské komise, a když je přišel vyrazit, byli už někteří u dopraváků a špacírovali s plácačkou po městě. Utekli od estébáků hned, jak se to zlomilo. Pika je ale stejně všechny vyhodil. Pracoval předtím jako kotelník a byl tvrdý. „V pondělí 20. listopadu 1989 odpoledne Jaromír odešel z práce na vlak do Ostravy. Od vlaku zamířil rovnou na náměstí, kde už začala demonstrace. „Na mých a Němčíkových zádech stál Jaroslav Popelka a mluvil k davu. Měl silný hlas a vyřvával hesla. Z demonstrace ho vedli estébáci.“

Známý antikomunista si odseděl, asi jako jeden z posledních, obvyklou „osmačtyřicítku“, tedy 48 hodin ve vazbě. Centrem opozičních aktivit na Ostravsku byl byt chartistky Dolores Šavrdové, vdovy po disidentovi Jaromíru Šavrdovi. U ní v Ostravě-Zábřehu se plánovaly další kroky. Ve spolupráci se studenty se začaly zakládat stávkové výbory a pomalu se rodilo Občanské fórum.


Jaromír vzpomíná, jak se dověděl o čerstvém zadržení disidenta Tomáše Hradílka. A protože Hradílek byl ve vazbě na „estébárně“ v Opavě, snažil se svolanou opavskou demonstraci přesunout z náměstí tam. Jaromír plánoval, že se bude skandovat „Pusťte Hradílka!“ Estébáci ale měli své informační toky, o iniciativě se dověděli a stihli Hradílka narychlo pustit ještě před demonstrací. „V listopadu to bylo v Ostravě nebezpečné až do chvíle, kdy se zaplnilo celé náměstí. To bylo důležité. Do té doby nikdo nevěděl, kdy na nás vlítnou,“ líčí Jaromír. „A potom rozhodla generální stávka. Tehdy se totiž na stranu Občanského fóra přidali horníci. Obrovskou roli sehrál havíř jménem Dvořák. Vylezl z dolu a ještě celý černý prohlásil: ‚Dost bylo komunistů!“