Na webových stránkách České televize je Babylon uváděn jako dokumentární cyklus dobrých zpráv o těch, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny… Mohla byste to, pro méně zasvěcené, trochu více rozvést?

Projekt, ze kterého Babylon vznikl, se rodil postupně. Na konci minulého století mnohá média upřednostňovala „honbu“ za negativními jevy ve společnosti. A na mě padaly jen samé špatné zprávy. A já přitom chtěla ukazovat divákům pozitiva. Navíc mě už delší dobu trápilo, že přetrvává přesvědčení, že Česká republika je tvořena jen třemi národnostmi – českou, moravskou a slezskou. Inspirací se mi staly evropské televizní kanály, které se věnovaly svým minoritám. Bylo pro mě šokujícím zjištěním, že jsme jediná veřejnoprávní televize, která na své spoluobčany takto nemyslí.

A co bylo dál?

Po delší době odmítání tohoto formátu si mě vzal pod svá ochranná křídla tenkrát čerstvě jmenovaný ředitel ostravského studia, Ilja Racek. Psal se rok 2003. S nástupem následujícího roku jsme doplnili program České televize publicisticko-servisní čtvrthodinkou, která se snažila předávat informace o tom, jak pestrou společností jsme. Byla jsem překvapená, jak velkou odezvu to u diváků mělo. Postupem času se pořad prodlužoval. Nejprve o pět, pak o deset minut. Až jsme dosáhli dnešní půlhodinovky. A i formát se proměnil. Dnes je Babylon dokumentárním cyklem, což je v podstatě nadčasový projekt. A všichni jeho tvůrci se snaží, aby měl především lidský rozměr.

Marta Růžičková při natáčení Babylonu s filmovým teoretikem a publicistou A. J. Liehmem.Marta Růžičková při natáčení Babylonu s filmovým teoretikem a publicistou A. J. Liehmem.Zdroj: archiv České televize

Vystupují v něm úspěšní cizinci, kterým se naše vlast stala často druhým domovem, ale také Češi, Moravané a Slezané, kteří žijí v cizině a dělají České republice dobré jméno. Vím, že těch pořadů jsou už stovky. Mohla byste jmenovat některé osobnosti, které se vám v této souvislosti vryly do paměti?

Těch příběhů jsou opravdu stovky. Bývají mezi nimi i ty úsměvné. Když jsme natáčeli s Mirkou Armezzani Liškovou, tak vzpomínala, jak za ni italský manžel musel zaplatit například za vzdělání získané v socialistickém Československu. Nebo dramatické okamžiky malířů Zdenky a Jiřího Tylečkových, kteří se svými dětmi a dvěma igelitkami utíkali přes španělské hory do Francie, kde Jiřímu na policejní stanici ukradli i jeho jediné kalhoty. Přestože se do Francie dostali doslova s „holou zadnicí“, vypracovali se ve světově uznávané umělce s vlastní galerií ve vyhlášeném pařížském Ritzu. Jindy to jsou události naopak bolestné, srdcervoucí. Například příběh Jana Košňara. Ten po Únoru 1948 z vlasti utíkal nadvakrát. Poprvé jej po zatčení na hranici chtěli odeslat do sovětských gulagů, podruhé i pod palbou dokázal hranici překročit. Začínal s kárkou vozící šrot. Přesto v Austrálii získal jako první Čechoslovák nejvyšší státní vyznamenání za vybudování rámařského průmyslu v této – pro nás – exotické zemi. Jsem ráda, že jsme mohli v Babylonu přinést i svědectví těch, kteří prošli hrůzným režimem fašistických koncentračních táborů a svůj život pak spojili s nově vzniklým státem Izrael – jen několik jmen – rabín Sinaj W. Adler, Eva Erbenová, jediná česká Židovka na Schindlerově seznamu, Hana Rožanská Ringová, Petr Bachrach, Chanan Ron, Beďa Bachner a řada dalších.

Halda Heřmanice, 12. března 2024, Ostrava. Termicky aktivní část odvalu (pozemky DIAMO).
VIDEO: Jak to vypadá na heřmanické haldě, hlavní ekologické zátěži na Ostravsku

Babylon má, pokud vím, velmi dobrou sledovanost…

Mým cílem bylo, aby divák měl pocit, že si povídá se svým sousedem. Běžné zpravodajství přináší výpovědi vrcholných politiků, bulvár zase prezentuje tzv. „hvězdy“. V našem cyklu, až na nepatrné výjimky, otevíráme životní příběhy lidí, kteří často s vámi sedí v jedné tramvaji, potkáváte je na ulici. A žijí podobné životy jako vy. Až na drobné odlišnosti. A ty nás mohou obohatit. Obrazně otevřít okno do dalších světů. Přestože se často musí popasovat s nálepkou cizinec, přináší své nové domovině řadu pozitiv.

Hana Rožanská, jediná moravská židovka (na snímku vlevo) která i se svou rodinou figurovala na takzvaném Schindlerově seznamu, při natáčení Babylonu, na snímku s Martou Růžičkovou.Hana Rožanská, jediná moravská židovka (na snímku vlevo) která i se svou rodinou figurovala na takzvaném Schindlerově seznamu, při natáčení Babylonu, na snímku s Martou Růžičkovou.Zdroj: archiv České televize

V čem si myslíte, že je Babylon specifický?

Tvůrci Babylonu, neboť si myslím, že jsem si za těch dvacet let kolem sebe vybudovala široký tým nesmírně vnímavých spolupracovníků, od režisérů, scenáristů až po kameramany či zvukové mistry. Ti všichni ve své tvorbě ukazují, jak může být život pestrý. Navíc, díky tomu, že točíme i příběhy těch, kteří českou kotlinu vyměnili za život v jiných zemích, můžeme přes jejich letité zkušenosti vnímat realitu i jinde v Evropě. Jinde ve světě. Tu nemůžeme zakusit během turistických návštěv těchto zemí. Babylon se nevěnuje řešení globálních problémů, nýbrž individuálním lidským osudům a komunikaci lidí bez jakýchkoli rozdílů.

Vůdce baníkovců Šampon sází vše na jednu kartu.
Kauza fotbalových chuligánů. Vůdce baníkovců Šampon sází vše na jednu kartu

Určitě není lehké naplnit každý týden jeho obsah, aby byl pro diváky zajímavý…

Často svým kolegům zdůrazňuji, aby hledali takové osobnosti, které svým příchodem naši společnost obohatili. Kteří s odstupem mohou nadhodit řadu postřehů, nad kterými bychom se měli zamyslet. Jsou totiž jakýmsi zrcadlem a vnímavým pozorovatelem. V cyklu ale přinášíme i informace o národnostech, které na našem území po dlouhá staletí žily a dnes už o nich v podstatě mnoho nevíme. Tím mám na mysli osud moravských Chorvatů. Národnosti, která na jižní Moravě, především na Drnholecku, Mikulovsku a v okolí Hodonína žila více než 400 let. Udrželi si svůj jazyk, kulturu, náboženství. Nebo Řekové, kteří k nám před pětasedmdesáti lety přišli kvůli vlastenecké válce v Řecku v letech 1948 až 1951, a i přes výrazně odlišné kulturní zvyklosti u nás našli svůj nový domov. Domnívám se, a sama to pozoruji i na sobě, že se díky nim detailněji seznamujeme s historií jejich národů. V poslední době je to například výklad historie Ukrajiny, Běloruska - zemí bývalého Sovětského svazu. Hodně se liší od toho, co se vyučovalo ve druhé polovině minulého století. Snad tak tento pořad přispívá i k boji s plíživým nebezpečím dezinformačních kanálů.

Čím vás samotnou tento pořad naplňuje?

Snad od dětství jsem revoltovala proti rovnostářství. Jako houba jsem nasávala vše, co mi život přinesl a hlavně jsem vždy ráda mluvila s lidmi známými i neznámými. Moji prarodiče mě učili hledat ve všem něco pozitivního. Nesoupeřit, ale snažit se chápat. Nestírat rozdíly, ale respektovat je. Proto svoji tvorbu nepovažuji za práci, ale za poslání. Pokornou službu. Posláním dokumentárního cyklu Babylon je bojovat proti národnostní a rasové nesnášenlivosti. Snažím se předávat i hrdost, v jak krásné vlasti jsem měla to štěstí se narodit, protože jen srovnání se světem nám přináší poznání toho, co máme doma. Dokumentární cyklus o lidech, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny, je i připomenutím, že ačkoli život sám je v podstatě plný bolesti a nespravedlnosti, štěstí nám nepřinesou splněné sny, ale splněné povinnosti…

MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:

Primátor Ostravy Jan Dohnal o koncertní síni, Bazalech a vítkovických stadionech

Zdroj: Deník/Kateřina Součková