Dveře malého krámku v Milíčově ulici v centru Ostravy se od rána netrhnou. Za kliku berou většinou ženy. Přináší ochozené lodičky, kozačky a další boty. Po obuvníku Martinu Gnebusovi chtějí, aby zase vypadaly jako nové.
„Většinou opravuji podpatky, lepím podešve, stélky a retušuji odřené části bot,“ přibližuje svou práci obuvník a hned mě zapojí do práce. Do ruky mi podává černé lodičky. Jsou mírně ochozené a mají poškozené oba podpatky. „Nejprve musíte kleštičkami strhnout původní podpatky. Mělo by to jít snadno,“ radí mi Gnebus. Jenže nejde. Kleště ne a ne scvaknout podpatek. Podaří se mi to až na počtvrté. „Tenhle podpatek je dutý. Musí se vyplnit speciálními granulemi, abychom tam mohli dát nový,“ říká muž a dodává: „Přilepíme ho a pak ještě pro jistotu přibijeme hřebíčkem.“ Za chvíli už stojím u brusného kotouče a přebytečné hrany podpatku brousím. „Docela vám to trvá. To byste toho za den moc nestihla,“ směje se obuvník.
Nedaly by se zmenšit boty?
Do prodejny vchází starší dáma. Z igelitové tašky vytahuje kotníkové kozačky. „Chtěla bych opravit oba podpatky. Hlavně mi nedávejte ty, co klapají, ať nechodím po ulici jako generál,“ sdělí svůj požadavek, zaplatí a odchází.
„Kvalitní bota je základ. Na botách se rozhodně nevyplatí šetřit. Stojí na nich váha celého našeho těla. Když má člověk špatnou obuv, může si poškodit páteř i nohy,“ stihne mi obuvník říct, než přijde další zákaznice. Zajímá ji, jestli by se nějak nedaly zmenšit boty, které si nedávno koupila. K mému údivu existuje hned několik možností, jak toho docílit. „Můžeme vyrobit silnější podšívku nebo třeba použít ortopedické srdíčko. Jsou i jiné možnosti, ale musel bych ty boty vidět,“ vysvětlí ženě Gnebus.
close
zoom_in
Když v krámku zůstaneme zase sami, rozpovídá se. „Sem tam opravuji boty pro divadlo. Nedávno mi donesli boty na napínák, protože je potřebovali o půl čísla zvětšit. Podle výrobního čísla jsem zjistil, že byly vyrobeny za války,“ zmíní a pokračuje: „Jednou jsem zase opravoval boty z krokodýlí kůže. Starší žena, které patřily, je prý koupila v Americe za třicet tisíc. Byl to opravdu zážitek.“
Samá umělina
Čas od času najde v botě i nějakou kuriozitu. „Jednou jsem v kozačce našel paličku na maso. Schoval jsem ji, že ji zákazníci dám, až si pro boty přijde. Byla překvapená a nedokázala vysvětlit, jak se palička do boty dostala,“ vzpomíná Gnebus a jedním dechem dodává: „V botách jsem už našel i podprsenku, hodinky nebo mobil.“
Rukama mu každý den prochází v průměru třicet párů bot. Za nejkvalitnější považuje ostravský obuvník ty z pravé kůže. V praxi se s nimi ale setkává stále méně. „V devadesátých letech nosili lidé mnohem kvalitnější obuv. Dneska převažují boty z umělých materiálů, a když mi někdo přinese celokožené boty, je radost je opravit je. Zároveň je to jednodušší," tvrdí.
Až tady jednou nebudeme
Známé přísloví, že kovářova kobyla chodí bosa, na Martina Gnebuse sedí jako ulité. Když chce jeho žena nebo děti opravit boty, musí prostě počkat. „Někdy si nosím práci i domů, aby zákazníci měli boty co nejrychleji. Když chce podpatky spravit moje žena, musí mi to stále uhánět,“ přiznává.
Jeho řemeslo není žádný med. Aby vydělal, musí se pořádně otáčet. "Není to legrace. Mnoho lidí už boty opravovat nechodí. Raději si koupí nové za pár korun u Vietnamců nebo v jiných prodejnách. Vůbec jim přitom nevadí, že to jsou aušusy.“
Do krámku ostravského obuvníka míří zákazníci z celého kraje. „Byl tady třeba pán z Havířova, protože ve městě prý obuvníka nemají. Je nás jako šafránu a mladí kluci o tuhle práci zájem nemají,“ posteskne si obuvník a závěrem dodá: „Až tady jednou nebudeme, nevím, kdo nás nahradí.“
