„Vlastní bydlení je pro mě plněním mého snu. Pro děti to bude znamenat fajn svátky," nechala se slyšet osmadvacetiletá svobodná matka pocházející z Opavska. Do problémů se dostala před třemi roky v létě, kdy ji s tehdy šestiletou dcerou Terezou její partner po rozchodu vyhodil ze společné domácnosti v Paskově.

„Neměla jsem kam jít, máma řešila vlastní situaci. Na ulici jsem skončit nechtěla a ani nemohla. Malou by mi jako bezdomovkyni vzali," popisovala s tím, že na dalších dvanáct měsíců zakotvila v Charitním domě sv. Zdislavy v Zábřehu. „Jít do azyláku je strašná změna. Člověk tam musí dodržovat nějaký řád, není takřka nikdy sám, chybí to soukromí. Ale lepší než na ulici!" podotkla Monika.

Před půldruhým rokem se jí narodil syn Marcel; to už přebývala v domě patřícím velké regionální realitní společnosti. „Táta malého chtěl být mermomocí v rodném listě, ale pak přestal jevit zájem a platit. K tomu se přidaly problémy s realitním makléřem a dostala jsem se do dluhů," poznamenala nedoučená kuchařka-číšnice se základním vzděláním. Obrátila se proto opět na Charitu Ostrava a většinu tohoto roku patřila s dětmi zase ke klientele u sv. Zdislavy.

V pondělí 5. prosince pak Monika s radostí kývla na nabídku jít do Startovacích bytů sv. Lucie ve Vítkovicích. „Strašně jsem to chtěla. Můžeme tu být až dva roky a já si mezitím našetřím na kauci na pronájem svého bytu. Taky splácím dluhy a na jaře bych mohla být z nejhoršího venku," tvrdila mladá žena, která začala navštěvovat i tréninkový program Charity Ostrava, kde se učí domácím pracím.

„Máme teď s děckama soukromí, zavřeme za sebou dveře a víme, že nás nikdo nebude otravovat. A ve startovacích bytech není tolik hluku jako v azyláku," doplnila Monika. Do nového ostatně pozvala na štědrovečerní večeři, nadílku a posezení u stromečku i bratra s mámou (ta ostatně prošla podobnou životní etapou a z charitního startovacího bytu se přestěhovala do vlastního letos koncem léta).