Mezi lidmi stále přetrvává názor, že klasickou obětí domácího násilí je žena z nižších sociálních vrstev.

To je velký omyl. Nezáleží na věku, sociálním postavení ani na vzdělání. Obětí může být žena, muž nebo senior. Nejčastěji se však jedná o ženy. Jsou mezi nimi uklízečky i vysokoškolské profesorky, mladé ženy i důchodkyně.

Ten záběr je poměrně široký. Existuje nějaká nejrizikovější skupina ohrožena domácím násilím.

Jsou to ženy ve věku jedenatřicet až čtyřicet let, středoškolačky s nezletilými dětmi v rodině.

Lucie Paprsteinová, vedoucí Intervenčního centra Ostrava, které pomáhá obětem domácího násilí.

Lze nějak zaškatulkovat i násilníka?

Nejčastěji to bývá muž mezi jedenačtyřicátým a padesátým rokem, a to buď v roli manžela nebo násilného syna.

Obětem domácího násilí pomáhají intervenční centra. Můžete přiblížit jejich historii?

Intervenční centra působí od roku 2007. Většina krajů České republiky má jedno takové centrum. V Moravskoslezském kraji máme intervenční centra dvě – v Havířově a Ostravě. Havířovské intervenční centrum je spádové pro občany a instituce z bývalých okresů Frýdek-Místek, Karviná a Bruntál. Pod Intervenční centrum Ostrava, které je zřizováno občanským sdružením Bílý kruh bezpečí, spadají bývalé okresy Ostrava, Opava a Nový Jičín.

Z dostupných statistik vyplývá, že většina obětí domácího násilí vyhledá pomoc až ve chvíli, kdy jí jde o zdraví či dokonce o život. Proč tak pozdě?

Jedním z důvodů, proč lidé dříve nevyhledají pomoc, je obava z toho, že jim nikdo nebude věřit. Pachateli domácího násilí totiž bývají i lidé, kteří navenek vystupují jako vzorní manželé a otcové rodin, kteří se i v zaměstnání těší dobré pověsti. Nejčastějším důvodem však bývá strach z reakce násilníka, který, když zjistí, že oběť vyhledala pomoc, velmi často stupňuje násilí proti ní.

Svou roli zřejmě hrají i ekonomické důvody – materiální závislost na násilníkovi.

Je to tak. Některé matky mají strach z toho, že by samy s dětmi nezvládly finanční situaci. Proto raději snášejí příkoří a ponižování. Mnohé nevědí, že mohou jít do azylového domu či kontaktovat sociální pracovnici, nebo že si lze vyřídit různé dávky. Tyto informace jsou pro ně nové.

Existují i ženy, které násilí dobrovolně snášejí, například výměnou za luxus?

Takové výjimečné případy mohou skutečně existovat. Ve hře je nadstandardní ekonomické a sociální postavení, peníze, majetek. Je to o volbě priorit.

A co týrání muži?

I ti se ve statistikách objevují, mají však podstatně menší zastoupení. Je ale pravda, že muži o těchto věcech až na výjimky nechtějí mluvit. Takže je možné, že skutečný počet týraných mužů je daleko vyšší.

Mezi oběťmi domácího násilí figurují i senioři, kterým fyzicky i psychicky ubližují jejich příbuzní, mnohdy vlastní děti.

U seniorů je to komplikovanější. Sami pomoc většinou nevyhledají. Je to pro ně hrozně těžká situace. Museli by ukázat na blízkého člověka, ke kterému, i přes všechna příkoří, stále něco cítí. Mnozí z nich navíc dávají vinu sami sobě a vše berou jako výchovné selhání. Dalším důvodem, proč někteří mlčí, je obava z toho, že by zůstali sami.

O Ostravě se mluví jako o městu, které se jako první začalo problematice domácího násilí systémově věnovat.

Ostrava byla v mnoha směrech průkopníkem. Existuje zde propracovaný systém zaměřený na domácí násilí o pomoc jeho obětem. Funguje tu řada složek, které spolu úzce spolupracují. Máme velkou podporu magistrátu, což v jiných regionech republiky není až tak samozřejmě.

Jak se vám žije v Ostravě?

Mám Ostravu ráda. Jsem tu spokojená, i když by se řada věcí dala zlepšit. Určitě je tu více zeleně, také se lépe dýchá. To ale bohužel neplatí po celý rok. Mám teď na mysli ty šílené smogové situace. Nerozumím tomu, proč to nejde vyřešit. Nikde jsem zatím neslyšela rozumné vysvětlení. Každému je snad jasné, že takhle to dále nejde. Taky mi vadí, že tu stále vznikají nová kancelářská a obchodní centra a historické budovy chátrají. Chybí mi obyčejné malé kamenné obchůdky, kde bych se zastavila cestou do práce nebo během procházky. Problém vidím i v centru Ostravy, kde bydlím. Večer a přes víkendy se tu zastavil život. Je pravda, že se tu pořádají různé akce, mám ale pocit, že tomu chybí koncepce.

Vaše práce je psychicky hodně náročná, co relax a odpočinek?

Nejsem zrovna odpočívací typ. Teď jsem ale našla zalíbení v procházkách se psem, kterého jsme si pořídili. Ven s ním chodím většinou já. Člověk u toho může relaxovat a vyčistit si hlavu. A to je v dnešní bláznivé době plné shonu a nervozity hodně důležité.