Předchozí
1 z 2
Další

Ačkoliv ji ve třinácti letech nemoc upoutala na invalidní vozík, má tento střelecký talent za sebou už čtyři olympiády a brousí si zuby na další.

Jak jste se k lukostřelbě dostala?
Po dlouhém období v nemocnici a rehabilitačních ústavech jsem se konečně dostala domů a řekla jsem si, že zas můžu začít žít. Šla jsem do kina na první díl trilogie Pána prstenů. Film mi připomněl dětství, kdy jsem si s ostatními hrávala na zahradě a vyráběli jsme si mimo jiné luky. Chtěla jsem střelbu zase zkusit, ale netušila jsem, že se dá střílet i na sportovní úrovni. Mamka vyhledala na internetu možnosti, objevila klub v Mariánských Horách, zavolala trenérce Daně Masárové a domluvily spolu první trénink. 1. února roku 2002 jsem se do toho pustila, bylo mi patnáct let.

Proč jste na vozíku?
Doktoři nejsou dodnes schopni říct, co se mi přihodilo. Normálně jsem se jednoho rána chystala do školy, ale z ničeho nic jsem pocítila strašně intenzivní dlouhotrvající bolesti. Pak už jsem s nohama nepohnula, nešlo to. Podstoupila jsem celou řadu vyšetření, ale příčinu už se asi nikdy nedozvím.

Bojovnice Markéta Sidková se nenechala ochrnutím zlomit. Na závodech poráží i zdravé soupeřky.Zdroj: Deník / Lukáš KaboňCo vám pomohlo se s tak těžkou situací vypořádat?
Je to částečně povahou, neustálými životními zkušenostmi, ale hlavně podporou, kterou ve svém okolí, rodině i v klubu a sportovní komunitě, mám. Také se snažím dostudovat, abych se mohla dále někde uplatnit. To jsou takové mé hnací motory.

Jak vypadá váš běžný den?
Hekticky a uspěchaně, ale nedokáži popsat typický den, protože každý je jiný. Rozvrh ve škole je časově rozkouskovaný na menší bloky, jezdím na soutěže a také dojíždění domů a na tréninky mi zabírá hodně času. Trénuji totiž jen v Ostravě v lukostřeleckém oddíle Tělovýchovné jednoty Mariánské Hory. Na jiné střelnici bych se musela opět registrovat a platit poplatky navíc. Už tak je střelba finančně náročná, působit v jiném klubu bych proto nemohla.

Snímky z Tibetu k rozhovoru s tibetoložkou Zuzanou Ondomišiovou
Tibetoložka Zuzana Ondomišiová: Dalším dalajlamou může být i žena

Trénujete každý den?
Někdy každý den, někdy je naopak vhodné zařadit delší pauzu. Když se potřebuji zaměřit na školu, jde střílení stranou a na fyzičce to poznám. Pokud mám více času nebo mě čeká větší soutěž, trénuji čtyřikrát až pětkrát týdně. V tréninku se rozcvičím, pak se většinou rozstřílím blíže k terčovnici, ale zkušený střelec může přejít rovnou na vzdálenost sedmdesáti metrů. Potřebuji také rehabilitovat, protože je pro mě náročné strávit vsedě celý den. Využívám třeba fyzioterapii nebo chodím na hipoterapii, když mám šanci, a pravidelně cvičím doma. Závody se někdy táhnou hodiny, na což musím být připravená.

Máte nějaký recept na zvládání nervozity před závodem?
Všimla jsem si, že někteří závodníci třeba poslouchají hudbu, ale já žádný univerzální návod nemám. Moje nervozita závisí na aktuálním stavu. Někdy jsem sebejistější a fyzicky klidnější, jindy jsou rána těžší a vypjatá. Vždy se snažím podat ten nejlepší výkon, ale bohužel to někdy nejde, i když vím, že na to mám. Tohle jsem si musela časem uvědomit, dříve jsem na sebe kladla obrovské nároky.

Co považujete za největší úspěch?
To, že můžu dále pokračovat ve střílení, protože jsem se zvládla přetvořit z praváka na leváka. Moje postižení je nerovnoměrně rozložené, což vyvolává v těle napětí a přináší mi velké zdravotní komplikace. Při střílení se to projevilo také třesem, který byl stále intenzivnější, neúnosný. Vše se odrazilo na výsledku střílení. Hodně jsem bojovala sama se sebou a říkala jsem si, že budu muset skončit. Naštěstí mi přítel poradil, abych zkusila střílet na levou ruku. Chopila jsem se toho, pořídila jsem si vybavení na levou ruku a začala jsem se systematicky přeučovat i s vidinou, že budu moci jednou střílet na závodech jako levák.

Dosáhla jste na levé ruce stejné výkonnosti jako na pravé?
Asi po dvou letech se něco přehouplo tak, že střílím dokonce lépe než na původní stranu. Vážím si toho, že můžu dále zlepšovat výkony a dělat to, co mě baví. Sem tam se povede i nějaká ta třešnička v podobě medaile na mezinárodních závodech nebo na mistrovství republiky se zdravými střelci. Na podzim jsem na mistrovství světa v Pekingu obsadila s kolegou v soutěži mix týmů sedmé místo a nedávno třetí místo na mistrovství republiky mezi zdravými ženami.

Jak vnímáte, že se paralympionikům dostává méně pozornosti než zdravým sportovcům?
Je to smutné, ale třeba k rovnosti někdy dospějeme. Za minulého režimu byli handicapovaní schováváni, jako by snad ani neexistovali. Nemůžeme čekat, že se věci rychle změní, i když od té doby uběhla spousta let. Některé vyspělé státy jsou ve vnímání handicapovaných už úplně jinde, a to nejen ve sportu.

Bojovnice Markéta Sidková se nenechala ochrnutím zlomit. Na závodech poráží i zdravé soupeřky.Zdroj: Deník / Lukáš KaboňBojujete s nedostatkem sponzorů?
Lukostřelba je obecně méně podporovaná, protože není pro lidi tak zajímavá jako tenis nebo fotbal. I Český paralympijský výbor to pociťuje a je pro ně těžké shánět sponzory. Rozdíl ve financování nás a zdravých sportovců je obrovský. Já například potřebuji nějakého asistenta, který mi natáhne tětivu na luk, jelikož to na vozíku nezvládnu a nemůžu tak sama fungovat. Na střelnicích bývá navíc většinou trávník a závodníci toho mají po celém dni závodu a tréninku už tak dost. Abychom si ještě sami jezdili pro šípy, je nereálné. Závody a tréninky by byly nekonečné.

Takže do sportu investujete nejen čas.
Člověk to musí brát jako koníček. Od počátku byli finančně zapojeni mí rodiče a na chození někam na party na Stodolní nebyl čas ani peníze. Centrum individuálních sportů Ostrava nám také pomáhá, a když se mi podaří dostat se na paralympiádu, přichází i něco z reprezentace. Tyto částky pomůžou, přesto jsou výdaje na straně lukostřelce vždy velké.

Kolik šípů na závodě zhruba vystřílíte?
Za den není problém vystřílet na dvě sta šípů, když sečtu závod, trénink a případné rozehřívání na kratší vzdálenost před závodem samotným. Při olympijské sestavě na sedmdesát metrů střílíme šestatřicet šípů v sériích po šesti, po krátké pauze dalších třicet šest a pak následují eliminační souboje.

Za pomoci píšťalky vysílá Květa Gajová tramvaje linky číslo 5 ze smyčky v Porubě na přibližně jedenáctikilometrovou trasu do Zátiší. Nikde jinde v Česku tramvajového výpravčího už nepotkáte!
Pětka vyjíždí na písknutí. Jediné tramvajové výpravčí v Česku má Ostrava

Jaké jsou vaše další sportovní cíle?
Mou vysněnou destinací je paralympiáda v Tokiu, ale uvidím, jak mi to po finanční a časové stránce bude vycházet. Pravidla jsou navíc rok od roku drsnější, a dokud u nás nebude sport brán jako profese, které se handicapovaní mohou věnovat naplno, budeme vždycky o mnoho kroků pozadu oproti jiným státům, kde již sportovci takto fungují. Budou nám utíkat a my se budeme snažit je dohánět s vyplazeným jazykem.

Bojovnice Markéta Sidková se nenechala ochrnutím zlomit. Na závodech poráží i zdravé soupeřky.Zdroj: Deník / Lukáš KaboňCo děláte s vyhranými medailemi a poháry?
Něco je vystaveno a mnohé je schováno. A vystaveno je to, co se špatně schovává. (směje se) Medaile se schovávají dobře, některé významnější z mistrovství světa a Evropy mají své pěkné krabičky. Nemusím se jimi kochat a utírat z nich prach, ale vážím si výsledků a vzpomínek, které mám. O prodávání medailí jsem neuvažovala. Přeci jen handicapovaný sport nebude nikdy tak oblíbený, aby prodej medaile mohl mi nebo někomu jinému nějak výrazně pomoct. Takže v tom nevidím smysl.

Vzpomenete si na svůj první závod?
Jela jsem na mistrovství České republiky v halové lukostřelbě handicapovaných, mezi ženami jsem tehdy zvítězila. V hale se střílí jen na osmnáct metrů, ale i tak je to náročné. Už mnoho let ovšem soutěžíme na halovém i venkovním mistrovství republiky handicapovaných společně s muži. Není to sice úplně fér, mají silnější ruce a jsou na tom celkově fyzicky lépe, ale beru to jako zdravou konkurenci a stává se, že je porazím. (směje se)

Vizitka Markéty Sidkové* Narodila se 31.12.1986.
* Ve třinácti letech ochrnula ze zatím nevysvětlených důvodů.
* Díky inspiraci z prvního dílu trilogie Pána prstenů vyzkoušela trénink lukostřelby. Střílet začala v patnácti letech.
* Studuje učitelství cizích jazyků na Masarykově univerzitě v Brně.
* Kvůli zdravotním problémům musela učinit odvážný krok – z původně pravoruké střelkyně se přeučila na levou ruku.
* V Pekingu před deseti lety vybojovala v soutěži týmů bronzovou olympijskou medaili, účastní se pravidelně také mistrovství světa handicapovaných či mistrovství republiky v konkurenci zdravých sportovců.
* Když se jí podaří urvat chvilku času, ráda vytváří něco rukama, dříve i pletla košíky. Nejradši ale vyráží do přírody.