Ivan Hausner: Šachové turnaje bývaly honosné

Ukrajinec Alexej Kislinský ze Slavie Orlová dokázal v závěrečných partiích porazit nejen Viguena Mirumiana (v 7. kole), ale i v nedělní derniéře po padesáti tazích Kyjevana Romana Chatského. Za ukrajinským šachistou skončil možná trochu překvapivě Polák Pawel Weichhold, který sice na turnaji nepoznal ani jednou hořkost porážky, ale na rozdíl od Kislinského hned čtyřikrát remizoval.

Až třetí místo nakonec patří třiatřicetiletému Mirumianovi, který doplatil na nepříliš povedený závěr. Člen Rapidu Pardubice totiž v posledních třech kolech, která bývají ve švýcarském losovacím systému považována za rozhodující, uhrál pouze 1,5 bodu.

Konečné pořadí Ostravského koníka 2011:

Vydavatel nejstaršího sportovního časopisu Ivan Hausner poskytl v průběhu turnajeDeníku rozhovor

Jiří Lendl nám řekl, že ze svého syna udělá světového tenistu

V aktuálním žebříčku českých šachistů mu patří pětatřicáté místo. A Ivan Hausner v letošním festivalu Ostravský koník 2011 byl po čtyřech kolech třiadvacátý. „Ze čtyř zápasů jsem doposud jen jednou vyhrál a třikrát remizoval,“ říkal před soubojem s litoměřickým Janem Bartošem devětapadesátiletý šachový publicista.

Jak se vám zatím na Ostravském koníkovi 2011 vede?
Vedu si zatím špatně. Ale je to dáno tím, že jako šéfredaktor šachového časopisu jsem teď kvůli uzávěrce dalšího čísla pracoval často do hluboké noci, a neměl jsem tak moc času na přípravu. A to je na hře opravdu znát.

Vy jste už tady ale jednou vyhrál…
Ano. To bylo před dvěma roky. Ale tenkrát tady byla jednoznačně větší konkurence, než je tomu letos.

Čím to, že letos ta konkurence podle vás není tak velká?
To je celkem jednoduché. Oproti předchozím ročníkům letos pořadatelé nemají tolik financí. Vždyť i ten cenový fond je menší. A taky nedávají titulovaným hráčům (mezinárodní velmistr – pozn. red.) žádné mimořádné podmínky.

Ostravský koník 2011 je zhruba v polovině. Jak se to podle vás vyvíjí?
V takových turnajích, kde se hraje švýcarským systémem, nejde říkat prakticky žádné prognózy, protože o vítězi a pořadí v čele rozhodují prakticky až poslední tři kola. Vezměte si to tak: Ostravského koníka hraje přibližně sto lidí a proti sobě vždy díky tomu systému ke stolu usedají hráči, kteří mají stejný nebo přibližně stejný počet bodů. A kdo v tom závěru udělá body, ten skáče v pořadí i klidně o patnáct míst výš.

Tip na vítěze už tady máte?
A to vám řeknu naprosto přesně, kdo vyhraje… V Ostravě letos bude první ten, kdo udělá v posledních třech kolech tři body (směje se). Vracím se totiž k tomu švýcarskému systému, který je postavený na náhodě. Ten systém pokazil šachy.

Jak to myslíte?
Ta hra bývala totiž dřív velká společenská událost. Turnaje bývaly opravdu honosné, byly to uzavřené turnaje. Chodilo se na radnici a nebyla třeba výjimka, že pražské přebory se právě na radnici hrávaly. A kdysi bývalo ještě i velké spojení mezi šachy a tenisem. Na všech tenisových kurtem bývaly klubovny, kde se šachy hrály. Vezměte to tak – a budu mluvit o ostravském rodákovi Ivanu Lendlovi, který hrává šachy docela obstojně: jeho táta byl dokonce v roce 1964 ve finále přeboru Československa. A on tehdy řekl, že končí se šachy a že se bude věnovat synovi, ze kterého udělá světového tenistu.

To vážně prohlásil?
Přesně tohle opravdu v tom roce 1964 řekl. A splnil to. Už tenkrát říkal, že šachy nemají budoucnost. A navíc vyšelz logické úvahy, protože jeho manželka byla tenistka, takže věřil, že po ní bude mít Ivan trochu talentu. Ale toho Ivana vydřel táta, který s ním chodíval na ty kurty. A dalším šachovým tenistou byl Tomáš Šmíd. A co vím, tak třeba i Boris Becker je šachista…

Najde se něco, co vás na současném šachu trápí?
Mě může vzít čert, když vidím dnes v hospodě šipky. Pro mě je to hrozná a podřadná zábava, která deptá lidský intelekt. A taky si myslím, že i počítače šachy hrozně ničí. Teď mizí šachisté, kteří to hrávali pro radost ze hry. Zato dnes? Jak se říká v kartách: letmé nahlédnutí do soupeřových karet napoví mnohem víc než podrobné studování karet vlastních. Prostě, když jde někdo hrát se soupeřem, který prostuduje dejme tomu jeho tři sta partií, tak to má ten, který si jde jen zahrát, hrozně těžké. Vezměte si třeba Benta Larsena, který hrál originálně v každé partii, dnes té hře jednoduše chybí. A ty partie jsou teď daleko míň zajímavé. Teď se hraje tempo hodina a půl a další půlminuta se přidává za každý tah. A na poslední olympiádě nebylo neobvyklé, že v rezultativních partiích měli šachisté lepší čas než na začátku. To znamená, že ti hráči jsou připraveni od začátku až do konce. Ale tím se ztrácí smysl té hry. Třeba Vlastimil Hort jde tak daleko, když tvrdí, že šachy pomalu končí. Kvůli tomu. Ještě prý tak budou mít smysl rapid turnaje, ale klasické šachy jdou doslova do kelu.

V úvodu jste hovořil o tom, že jste šéfredaktor šachového časopisu…
Je to Československý šach, což je vůbec nejstarší sportovní časopis v Evropě kromě britských ostrovů. V tuhle chvíli má sto šest let bez jediného měsíce pauzy. Jsem i jeho vydavatel… Kolik to bude? Už asi dvacet let. A pořád je okolo toho fůra práce. Kromě toho, že jsem vydavatel, pracuji ještě jako šéfredaktor a taky administrativní pracovník. A v Ostravě jsem teď při přípravě květnového čísla opravdu dělal tři noci.

A to se dá vydržet?
Vydržet se to, jak vidíte, dá. Ale musel jsem to trochu řešit. Časopis momentálně dělám z devadesáti procent na chalupě, kde tři hodiny pracuji, pak půl hodiny štípu dříví nebo se projdu se psem a zase si k tomu zpátky sedám. Ale to mám koneckonců okoukané od mého dávného spolužáka z gymnázia Oty Boříka, který dělá od konce sedmdesátých let stejný časopis v Německu. On už si dnes říká Otto Borik a ten časopis se jmenuje Schach-Magazin 64. Navíc Ota hrál v minulosti za Německo i na šachové olympiádě a vlastně i díky němu je to jedna z pětašedesáti náhod, které mě k tomu Československému šachu před dvaceti lety přivedly.

A jak se Československému šachu daří?
Bojujeme, asi jako každý. Přece jen jsme byli nuceni změnit strukturu časopisu. Dříve to bylo založeno na aktuálnosti, což momentálně už není šance. Dnes to koncipuji tak, aby šel číst, lidově řečeno, na záchodě. A třeba na poslední titulce, v dubnovém čísle, máme skutečného šachového bojovníka Viktora Korčného, kterému je osmdesát let. A ten třeba taky momentálně naříká, že dostává málo pozvání.

On opravdu ještě hraje?
No jistě. A stále je neuvěřitelný. Naposledy jsem ho viděl v říjnu, kdy jsme sami dělali nějakou akci a on si i tam sedl k partii a pět hodin u ní vydržel bez jediného odskočení. Je neuvěřitelný, během hry vypije jednu čokoládu a sedí a nevstane a stále je soustředěný jen na hru.

Co děláte, když se v časopise dopustíte chyby? Třeba chybně opsaný partiář…
Špatně zapsaný partiář být nemůže, to jednoduše „mašina“ nedovolí. A jde-li o nějakou jinou chybu, tak to mám dokonce i rád a rád ji zveřejním. Přece jenom člověk má před čtenáři vypadat i tak trochu jako pitomec, ne jako ten nejchytřejší. A když to vezmu naopak a šachově: třeba na zámku a hradu Velhartice mají historii udělanou na šachových figurách, tak tam třeba mají obráceně bílá a černá šachová pole. To jen tak na okraj. Ten hrad je jinak překrásný. A i když jsme jim to nejen my říkali, přesto to tak nechávají a mají to jako takovou raritu.

Zanedlouho vypuknou zápasy kandidátů, z nichž vyjde vyzývatel pro souboj o světový trůn, který bude soupeřit s úřadujícím mistrem světa, Indem Ánandem…
Abych řekl pravdu, ještě jsem se k tomu blížícímu se turnaji kandidátů nějak blíž nedostal. Tomu se budu věnovat až později. Ale řeknu jedno: Ánand je zasloužený mistr světa. A ať vyhraje ten kandidátský turnaj kdokoliv, tak podle mě Ánand titul stejně obhájí. Vždyť to, co dokázal naposledy, když porazil toho Topalova na jeho půdě a naprosto s přehledem, to byla jednoznačná dominance. Sice se tenkrát Bulharovi podařilo srovnat, ale Ind měl stálou převahu. Hlavně bych řekl intelektuální. Tam bylo cítit, že nad Bulharem byl o dvě třídy výš.

Když už jsme u těch zahraničních šachových velmistrů a vy sám jste zmiňoval třeba Viktora Korčného…
Tak toho znám už téměř dvacet let osobně. Korčnoj je ale v civilu dost rozporuplná osobnost. Bývá dost často protivný a k cizím lidem umí být až sprostý a neurvalý. Zkrátka nebere si servítky. Ale když se mu člověk dostane „pod kůži“, pak je úplně senzační a je to neuvěřitelný chlap.

A kdo je nebo byl naopak milý, přátelský nebo vstřícný?
Nejlepší byl jednoznačně Michail Tal a velice slušný byl také vždy Boris Spasskij. Ale toho Tala bych řadil výše, i třeba podle komentáře Miroslava Filipa, který kromě jiného byl i přes množství nejrůznějších anket jednoznačně nejlepší šachista u nás. A vůbec nejslušnějším člověkem u šachového stolku býval Bobby Fischer, to byla solidnost sama. Ale on často dopadal špatně kvůli tomu, že on to vyžadoval i u jiných. Fischer si totiž nedovolil u partie ani zakašlat, což však chtěl i po ostatních. A to byl malér.

Souvisejícíčlánky: OBRAZEM:Ostravský koník začínáv sobotu

Ostravský koník 2011 nabízí hned několik turnajů