„Je mi z toho smutno,“ konstatuje sedmasedmdesátiletý Dvořáček cestou od (dávno zrušené) recepce, kde visí na podestě schodiště prý ještě původní zrcadlo. V prvním patře upozorňuje na to, že krev připomínající stříkance či pomateným dojmem působící nápisy nejsou dílem feťáků a jiných barabů.

„V poslední době se tu konají hororové akce. Jinak jsou nevyužité neopravené části B a H – nazvané po bývalém majiteli papírnictví v přízemí Havlickém – celou dobu hlídané,“ uvádí s tím, že kolem budovy jsou i sítě proti holubům. Co by tu jinak natropili, dokazuje trusem důkladně znečištěná vestavěná skříň.

V pokojích jinak není nic, jen původní malby, sem tam kus závěsu sprchového koutu, popelníky a zásuvky, vypínače i světla, z nichž by milovníci „retro“ slintali blahem. Chybí i dveře. „Bývaly dvojité a stávalo se, že ruští hosté marně strkali klíč od fabky do dozického zámku u těch prvních,“ usmívá se údržbář.

Na historky je jinak skoupý, ale připouští, že v ne až tak dávných dobách to v Palace žilo se vším všudy. Včetně veksláků i lehkých žen. A o popularitě zdejších podniků slušnější klientelou nemluvě. „Ve věčně plné cukrárně Monika měli tehdy 200 až 300 tisíc korun československých tržby měsíčně,“ popisuje.

Noční život zná údržbář z osobní zkušenosti; v hotelu Palace má za sebou i kariéru trumpetisty v kavárenském orchestru. „Střídala se tu Švitorka vedená Karlem Václavíkem a Scarabeus. Ten vedl Láďa Kajstura a v období 1983 až 1992 jistý Jiří Dvořáček,“ říká s hrdostí a předvádí i svou zachovalou trubku.

TRUMPETISTA v časech kavárenské slávy hotelu a údržbář už od roku 1972, to je Jiří Dvořáček.

Konec slávy hotelu Palac však „odtroubí“ jiní, všechno podle něho začíná upadat v první půlce 90. let, kdy se z restaurace a kavárny stává prodejní burza. Posléze se zavírá zimní zahrada i samotný hotel. Dlouho zůstává bar vyhledávaný čtyřprocentní komunitou a poslední končí pivnice ve staročeském stylu.