„Vyučil jsem se sice zámečníkem pro plynárny, ale od čtyřiadvaceti jsem pracoval v dole. Nejprve na Dukle, pak na Darkově. Nejdéle v rubání. Tam jsem to dotáhl až na předáka směny v kolektivu, dělal jsem ho deset let. Byly to dobré roky a vzpomínám na ně rád. Ale situace se vyvinula tak jak se vyvinula," uvedl s tím, že šachtu opustil v létě.

A co dál? Polakovič přemýšlel, že by vzhledem k výučnímu listu a zkušenostem z technické hornické profese pokračoval jako dělník ve výrobě. Hovořil o tom s manželkou Zuzanou i dospělým synem Pavlem. „Rodina mě obrovsky podpořila. Hlavně kluk, který dělá v Anglii a trénuje tam mladé reprezentační florbalisty. Řekl mi: Taťko, nejsi blbý, zkus něco nového, ty se chytíš!" pokračoval propuštěný havíř.

Polakovič si vzpomněl na svůj dětský sen a do osmačtyřiceti hodin měl místo u DPO. „Pomohl mi program Nová šichta, který chlapům ze šachty hledá uplatnění. A dokonce ani nevadilo, že jsem neměl oprávnění na autobusy," nechal se slyšet. Další kroky tak vedly do autoškoly.

„Na paragrafy pan Hořínek, na techniku pan Adam, na řízení bratři Kadleci, zlatí lidi. Díky nim jsem získal řidičák skupiny D a profesní průkaz. Nebrali mě jako bývalého horníka, ale jako člověka," tvrdil Polakovič.

Ten své první pasažéry rozvážel od října pod dohledem zkušenějšího kolegy, v zácviku. Poznal osmnáct linek a vyzkoušel dvanáctimetrové karosy i patnáctimetrové solarisy. „Od neděle 30. října jezdím sám. Budu jako řidič-střídač, ale linky, ty ještě nevím," dodal.