Už v polovině července roku 1968 zasedalo předsednictvo Krajského výboru KSČ v Ostravě, aby projednalo skutečnost, že na česko-polských hranicích se hromadí sovětská a polská vojska. Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se kolony tanků pohnou, obsadí Karvinsko a hlavně Ostravu.

Komunisté ve vyšších funkcích to jen tušili, zatímco jiní soudruzi, spojení se sovětskou rozvědkou KGB anebo vojenskou GRU, to věděli s jistotou. Například ti na armádní nebo civilní části mošnovského letiště měli za úkol zabránit zatarasení přistávacích ploch protitankovými ježky z profilové ocele (jak se k tomu někteří čeští důstojníci chystali). A byli úspěšní, už v noci 21. sprna přistávala sovětská transportní letadla bez problémů.

Jiní už koncem června hlídali hlavní telekomunikační centrálu v Mariánských Horách a hlavní poštu v Přívoze.

Ozbrojené skupinky v civilu tajně střežily důležitá místa ve Vítkovických železárnách nebo Nové huti. A když invaze začala, na čelních tancích seděli čeští navigátoři a vedli kolony tanků přesně: ke krajskému výboru KSČ, ke krajskému a městskému národnímu výboru, k elektrárnám a největším podnikům. S pomocí těchto lidí byla invaze rychlá a v podstatě bezchybná. Začínající demokracie, svoboda tisku, pluralitní politický systém a naděje na občanské svobody byly potlačeny. Hlavní cíl invaze tak byl splněn. (na)