„Pokud mě chceš, klidně si vem, kolik chceš,“ stálo na přiloženém letáčku. A hromádka se v průběhu dní začala skutečně zmenšovat.

„Jsou z tramvají,“ prozradil Jarek, jenž s nimi měl cosi společného. Pocházely z vyřazených vozů od dopravního podniku, jež si jeho známí pořídili prý za účelem sešrotování.

„Původně asi tři stovky,“ komentoval jejich počet Dan, jiný se zainteresovaných. Plán byl totiž uskladnit je ve sklepě, tam se ale nevešly. Domovnici sedačky pod okny nejprve zaskočily, pak si z nich dělala legraci. V pátek po poledni jich na ulici zbývala necelá třicítka, která poněkud ztížila práci obecním sekáčům trávy. Naopak udělala radost dětem jsoucím ze školy – vždyť lákaly k posezení.

„Ty, co se nerozebraly, odvážíme,“ konstatovali Jarek s Danem. Na sociální síti se objevily odpoledne zprávy, že jsou opravdu pryč. „Čtyři bych užila…“ psala v diskuzích nad touto kuriozitou Markéta.

„Už máme,“ radovala se Lenka. A od majitele jistého vzdáleného baru zaznělo postesknutí, že by se i jemu hodily: „To by bylo cool“.