Třiačtyřicetiletá Andrea Mezihoráková z Ostravy se před pár dny vrátila z Nice, kde 14. července na Promenádě des Anglais prožila útok na vlastní kůži.

CESTA DO FRANCIE

„Letěla jsem úplně sama. Všechno probíhalo podle plánu, ubytovala jsem se v hostitelské rodině v Nice a docházela do jazykové školy. Ve čtvrtek, kdy Francie slavila národní svátek, jsme se šli podívat na ohňostroj," vypráví Andrea.

Ten den se ale nějak špatně domluvila s kolegyněmi, neshodly se na hodině, a tak se na zmíněný ohňostroj vydala sama. A neměla z toho vůbec dobrý pocit. Dav lidí, hlava na hlavě… Ohňostroj skončil a dav se rozcházel. Andrea se rozhodla, že se půjde podívat k nedalekému hotelu, jestli tam nenajde své kolegyně.

„Nikam jsem nespěchala, říkala jsem si, že počkám, až se rozestoupí davy. A tak jsem si na promenádě sedla a zapálila cigaretu. Najednou začal dav utíkat, nastal zmatek. Nikdo nevěděl, co se děje. Rozběhla jsem se. Napadlo mě, že to může být nějaký falešný poplach," vypráví Andrea.

ÚKRYT V RESTAURACI

Postranními uličkami okolo promenády s ostatními vtrhli do jedné restaurace. Hosté nechápali, co se děje. Restauratér asi dostal zprávu o útoku, a tak rychle uzamkl vchod, zhasl světla. „Najednou někdo zakřičel: Střelec! Nastala obrovská panika. Dav mě shodil k toaletám," vzpomíná učitelka francouzštiny. Po čtyřech se doplazila do jedné z toalet.

„V kabince nás bylo pět dospělých a jedno dítě. Potmě, zkroucení. Neměla jsem moc čas přemýšlet, protože jsem uklidňovala jednu devatenáctiletou hysterickou Američanku a malého Itala, který se ztratil. Ten ležel pode mnou. Byla jsem ledově klidná. Asi na dvě minuty nastalo hrobové ticho. Všichni jsme čekali, že do kabinky někdo vtrhne a postřílí nás," vypráví Andrea Mezihoráková. Jako první jí blesklo hlavou, že nemá u sebe pas a že ji nebudou moci identifikovat. Teprve pak se její myšlenky soustředily na rodinu.

KONTAKT S BLÍZKÝMI

„Po deseti minutách nám naštěstí přišli otevřít, seděli jsme na zemi v restauraci a hodinu čekali, co se bude dít. Telefonovala jsem kamarádce, která trvale žije ve Francii, ale zrovna byla v Česku, aby na sociálních sítích zjistila, co se vlastně stalo. A podle toho jsem se chtěla rozhodnout, zda budu o sobě podávat zprávu domů," vysvětluje Andrea.

„Trvalo to další půlhodinu, než se informace na facebooku objevila. Teprve až jsem vyšla z restaurace, začala jsem se třást. Všechno mi začalo docházet."

Chtěla se dostat zpátky do bytu své hostitelské rodiny, měla naučenou trasu, ale ulice byly uzavřené. A tak s dalším davem putovala na radnici, kde strávila dvě hodiny.

„Celé rodině jsem poslala textové zprávy, maminka byla ještě vzhůru, tak mi volala. O půl třetí ráno nás z radnice pustili s informací, že budou jezdit tramvaje, takže se můžeme přesunout domů," vypráví Andrea. Na tramvajové zastávce ale nikdo nebyl. A tak se opět sama vydala uličkami Nice ke svému přechodnému domovu „Na správnou cestu jsem se ptala opravdu nejrůznějších individuí, která bych normálně obešla obloukem," usmívá se Andrea. Dorazila v pořádku. Také druhý den se všichni studenti i profesoři sešli ve škole všichni živí a zdraví…

ZPÁTKY NA PROMENÁDU

„Dva dny po události jsem se vydala na promenádu. Zjistila jsem otřesnou skutečnost kamion zastavil 300 metrů od místa, kde jsem seděla a kouřila. Kdyby ho nezastavili nebo bych si nezapálila, šla bych autu přímo naproti. Cigareta mi zachránila život," konstatuje Andrea.

Mohla se hned vrátit do Čech, ale chtěla si to odžít na místě. Šla poděkovat restauratérovi, že je ve svém podniku ukryl. Chodili na pláž i na procházky, vyvarovali se pouze vzdálenějších výletů. Kdykoli slyšela hlasitý zvuk motorky nebo nějaký křik, trhla sebou.

„Francouzi jsou opravdu hrdý národ. Hned všude ve městě visely nápisy, že se nenechají zlomit, neslyšela jsem jedinou rasistickou poznámku. A noviny byly plné opravdu emotivních příběhů. Nejsilnější je asi ten, kdy se maminka se čtyřletou holčičkou v náručí, na které se kamion jízdou cikcak řítil, rozhodla skočit pod kola toho kolosu. Nevěděla, na kterou stranu má uskočit, a pod koly bylo podle jejího úsudku dost místa. Opravdu se jim skok podařil a přežily, měly jen odřená kolena. Nebo výzva, že v nemocnici leží třináctiletý chlapec v komatu, ke kterému se nikdo nehlásí," vypráví Andrea.

NÁVRAT DOMŮ

Zpátky z Nice letěla 23. července do Vídně, pak cestovala autobusem do Brna a Ostravy. Neubránila se slzám, když se, jak sama říká, ocitla doma na rodné půdě.

„Jestli mám nějaké následky? Nemám na ně nárok. Mně se vlastně nic nestalo," konstatuje Andrea, která má ale ve svém kalendáři 14. červenec označený jako den, kdy slaví druhé narozeniny.

Vzpomínky na hrůznou událost jí už zůstanou. Přesto nakonec s úsměvem dodává: „A pak že kouření škodí zdraví…"