Pomoc z Brna a Opavy

Úřady braly situaci vážně, na ostravské policejní komisařství přijel z Těšína okresní hejtman a zemský rada Dombrowski, pomocníky mu byli policejní komisaři rytíř Eminowicz z Opavy a Kölbel z Brna.

Tito muži navrhli (jak napsaly noviny později), že policisté, strážníci a četníci budou stávkující zneklidňovat fámami o vůdcích stávky. Ve lhotecké (mariánskohorské) hospodě U koupel se uskutečnila hornická schůze, na které promluvil poslanec Petr Cingr. Po jeho vystoupení vypukla taková vřava, že tři tisíce osob musela rozehnat jízdní policie.

Kvůli vyhrocené situaci se do Moravské Ostravy dostavil slezský zemský prezident Josef hrabě Thun-Hohenstein. Ten jednal s těžaři i zástupci dělníků. Byla vytvořena dohadovací komise. Dělníci to považovali za poloviční vítězství; páni sami přilezli ke křížku.

Příjezd vojska

Jenže to nebylo tak jednoduché. Ředitelé dolů mezitím vydali nařízení, že kdo do tří dnů nenastoupí do práce, bude propuštěn a vystěhován ze závodního bytu. Jízdní policie v Přívoze napadla demonstraci a zraněno bylo několik žen. Do Moravské Ostravy se proto dostavil z Vídně ministr spravedlnosti Alois von Spens-Boden a jednal s vládním radou Dombrowským a všemi policejními řediteli. Do Moravské Ostravy povolal dvě setniny vojska 1. pěšího pluku z Opavy.

Dohadovací řízení se uskutečnilo v Bohumíně, kde to zpočátku šlo dobře, zaměstnavatelé přistoupili na zvýšení mezd o dvanáct procent, ale o osmihodinové pracovní době nechtěli slyšet, stejně jako o nemocenských dávkách a úhradách za pracovní úrazy. Jednání ztroskotala. Druhý den ráno byl na Hornopolním náměstí v Moravské Ostravě svolán tábor lidu, kde promluvil redaktor časpisu Na zdar Jan Prokeš. Přišlo patnáct tisíc účastníků, což bylo úžasné, protože v té době měla Ostrava 30 152 obyvatel.

Stávka pokračovala. Na to zaměstnavatelé odpověděli tvrdě: hromadně propouštěli a násilím vystěhovávali horníky ze závodních domů a bytů. Některé ulice byly plné nábytku a naříkajících žen.

Rvačky kvůli prohře

Také fámy rozšiřované policejními agenty byly účinné, především o tom, že dělničtí předáci zpronevěřují ze stávkových fondů peníze a žijí si dobře, pijí toliko plzeňské pivo, ostravské je jim málo! Zatímco horníci hladoví, oni za jejich peníze hýří s prostitutkami až do rána. Po dvou a půl měsíci stávka skončila neúspěchem.

Těžaři sice slavili, ale jejich vítězství nebylo jednoznačné. Horníci přešli do jiných odvětví, například do stavebnictví a do hutí, zvláště když spolumajitelé Vítkovického horního a hutního těžířstva bratři Gutmannové prohlašovali, že osmihodinová pracovní doba bude nutností. Stovky horníků odešly pracovat do pruských dolů v Horním Slezsku, kde jim nabídli osmihodinovou pracovní dobu i vyšší plat.

Pruské uhlí bylo levnější a doly na rakouské straně začaly prodělávat. Jako první ustoupil Důl Ignát v dnešních Mariánských Horách a uveřejňoval náborové inzeráty, ve kterých nabízel osmihodinovou pracovní dobu.

Stávka skončila bouřlivě. Při společné schůzi sociálnědemokratických a národních dělníků v ostravské hospodě Pod Lipami došlo k hádce a hromadné rvačce, přičemž rozvášněný hostinský Satorýn zranil holí jedenáct národních dělníků. Musela zasahovat jednotka četnictva.

Zaměstnavatelé ustoupili a mnozí tiše zavedli osmihodinovou pracovní dobu a „zvláštně pilné“ horníky lépe odměňovali. Jako poslední se k tomuto trendu připojily doly v majetku hraběte Wilczka ve Slezské Ostravě. Prohraná stávka nakonec tak zcela prohraná nebyla.