Hřívu si šofér autobusů ostravského dopravního podniku nechával dlouhou coby posluchač rocku a metalu. „Líbilo se mi to, k tomuto stylu se to i hodilo,“ vysvětluje s tím, že zatímco hudbu poslouchá pořád stejnou, vlasy u něj postupem času ztratily účel a začaly být svým způsobem i na obtíž.

Michal Buba před a po ostříhání. „Dal jsem se na běhání a při pravidelných tréninzích i závodech mi to vadilo. Každý den jsem je musel mýt, jinak se hodně mastily… a už mi taky začaly řídnout,“ pokračuje Buba. Přiznává, že ostříhání předcházel „těžký vnitřní boj“; dokud jeho žena neobjevila nabídku dát vlasy nemocným lidem.

„Když jsem se jich rozhodl zbavit, ať alespoň k něčemu poslouží,“ tvrdí s delším „ježkem“ po návratu z porubského salonu sFramesi. Ten spolupracuje s pražským nadačním fondem Daruj vlasy, který nechává na míru vyrábět věrné paruky především pro onkologické pacienty. Hlavně ženy a děti.

Buba se podle personálu řečeného kadeřnického salonu (který je v Ostravě jediným partnerem fondu Daruj vlasy) řadí ke čtyřicítce letošních dárců své „ozdoby“ hlavy. „Sepsali jsme smlouvu a šli na to, ostříhali mě zadarmo,“ líčí autobusák, na jehož sestřih si okolí zvyklo. Prý prokoukl a omládl…

„Byl jedním ze dvou vyloženě hodně vlasatých mužů, kteří se stali v tomto roce dárci,“ popisuje provozovatelka sFramesi. Uvádí také dojemný čerstvý příběh z předvánoční doby. Ostříhat se zde přišla nechat holčička, které umřela její kamarádka na leukemii, proto se rozhodla dát vlásky nemocným.