Jen za prvních čtrnáct dní bylo do ostravského městského útulku přijato na dvacet psů, za celý leden několik desítek. V posledních měsících jej obývá průměrně sedmdesát psů, což je necelá polovina kapacity areálu.

„K opatrovníkům či novým majitelům jich měsíčně odchází kolem pětadvaceti,“ říká Andrea Vojkovská, mluvčí ostravského magistrátu.

Mnohem více je ale zvířat, kterých se lidé naopak zbavují či se o ně odmítají postarat. Jde o klasické případy nevhodný vánoční dar, štěňata narozená u bezdomovců, zatoulaná nebo volně žijící zvířata, mnohdy poraněná. „Valí se to na nás teď ze všech stran,“ říká předsedkyně Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat Barbora Tocauerová.

V poslední době ale zachráncům zvířat nejvíce starostí přidělávají zdědění tvorové, které nikdo nechce.

„Neskutečně teď přibylo případů odmítaných zvířat po lidech, kteří zemřeli nebo odešli do domovů a léčeben. Z těch, které zachraňujeme, je to v posledních týdnech a měsících každý druhý případ,“ konstatuje ochránkyně.

ZVÍŘE JAKO RUKOJMÍ

Všichni podle ní mají „milion výmluv, proč to nejde“.

Přímo o Vánocích jedna žena postavila spolek do situace buďto si ihned přijedou pro psa, o kterého se nemíní starat, nebo jej jde obratem uvázat ke stromu do parku. A za zmínku stojí i případ z Krnova, kdy se jiná žena potřebovala zbavit staré feny. Spolek s převzetím souhlasil, pokud žena fenu přiveze.

„Lehce však nasněžilo, a přestože jsem jí říkala, že v Ostravě sníh není, odmítla dorazit. Že se prý bojí vyjet. Pak jsme ale zjistili, že má vlastní autodopravu a jezdí s kamiony po Finsku. Takový přístup nám neskutečně vadí. Lidé nás zneužívají, zvířata si berou jako rukojmí,“ kroutí nevěřícně hlavou Tocauerová.

Ilustrační foto.

MUSEJÍ ODMÍTAT

Ve spolku jsou momentálně tři dobrovolnice, všechny mají doma kolem pěti zvířat. Dalších sedm osm lidí od nich zvířata přijímá do pěstounství.

„Bohužel toho máme tolik, že pokud to není akutní případ, musíme zvíře nechat být, případně lidi, kteří nás na ně upozorní, přesměrovat jinam,“ říká předsedkyně spolku, jemuž by sice finanční příspěvky nebo třeba granule přišly náramně vhod, ale už o ně většinou ani nikde nežádají.

„Všechny se tomu věnujeme po práci a vedle zachraňování už na ‚administrativu‘ nemáme čas. A pak… většinou stejně všude slyšíme, že každé město má svůj útulek, který financuje, a že to stačí,“ popisuje Tocauerová obvyklý přístup.

Zklidnění situace nepředpokládá, naopak zanedlouho podle ní nastane období koťat.

„Na jaře se to přivalí jako tsunami. Půjde o desítky případů denně. Lidé je nekastrují a pak se diví jejich přemnožení. Tu tisícovku na kastraci, byť tu kočku třeba jen krmí na zahradě, si přece každý najde!“ apeluje Tocauerová.