„I když se rozhodnete půjčit dobrému kamarádovi, neměli byste zapomenout a sepsat písemnou smlouvu o půjčce, ve které bude uvedeno, kolik peněz bylo zapůjčeno a kdy by měly být splaceny,“ říká Marcela Reichelová ze Sdružení obrany spotřebitelů Moravskoslezského kraje.

Jak dodává, nedávno se na poradnu obrátila spotřebitelka, která se slitovala nad sousedem a půjčila mu takzvaně na čestné slovo. „Věděla, že se dostal do tíživé životní situace. Protože s ním vycházela vždy velice dobře, půjčila mu peníze – nemalou částku – třicet tisíc korun. Soused se nyní k vrácení půjčky ale nemá a také svým chováním dává najevo, že se věřitelka peněz asi nedočká,“ popsala případ z praxe Reichelová.

Podle ní se zdaleka nejedná o první případ v poradně sdružení spotřebitelů Moravskoslezského kraje. „Chtěli bychom lidi varovat před tím, aby se nedostali do podobně nepříjemné situace. Pokud už někdo půjčil a dlužník se zjevně k vrácení peněz nemá, doporučujeme podat žalobu k soudu. Na základě vaší žaloby může soud vydat platební rozkaz, a to i bez slyšení dlužníka. Důkazní břemeno u soudu je na tom, kdo peníze zapůjčil. Ten by to měl i dokázat. Nejlépe je mít důkaz v písemné podobě. Ideální je proto mít s dlužníkem podepsanou smlouvu o půjčce, kde bude uvedeno, kolik peněz bylo zapůjčeno a kdy by měly být splaceny. Jestliže s dlužníkem nemáte nic sepsáno, může vám pomoci i výpis z účtu, jestliže jste peníze zaslali například bankovním převodem,“ radí Reichelová.

Zároveň ale upozorňuje, že podmínkou pro to, aby se soud případem začal zabývat, je zaplacení soudního poplatku. „Pokud spor o dlužnou částku vyhrajete, dostanete soudní poplatek zpět. Pokud soud vydá platební rozkaz, má dlužník na zaplacení dlužné částky včetně nákladů soudního řízení patnáct dnů od jeho doručení,“ dodala předsedkyně Sdružení obrany spotřebitelů Moravskoslezského kraje.

GLOSA BŘETISLAVA LAPISZE

Půjčka kámošovi – cesta do pekel…

Aspoň to tvrdil můj Jarda. Známý z let dospívání. Když peníze měl, neváhal půjčit na čestné slovo. Když byl naopak bez nich, sám si půjčoval.
Většinou nešlo o žádné závratné sumy, jen málokdy Jarda někomu půjčil více než dvě tři stovky. Jednou se ale nechal umluvit svým dobrým známým − Pepou. O tom se široko daleko vědělo, že je tak trochu podvodník a také nemakačenko.

Historky o tom, pod jakými záminkami dokázal prachy ze svých obětí vyloudit, dokázaly prý rozesmát i cizince, kteří neuměli ani slovo česky. „Děcka potřebují pomůcky do školy. Pravítka, sešity, tužky, gumy. Víš, co stojí nové propisky. Založ mě, jinak budou chodit ve škole bosa,“ loudil vemlouvavým hlasem Pepa, který si potrpěl na spisovnou češtinu. Jarda s měkkým srdcem a po třetím pivku se nechal celkem snadno rozlítostnit a vytáhl z portmonky dva a půl tisíce. „Do měsíce to máš zpátky, dělám na jednom kšeftu, brácho,“ pravil už nespisovně dojatý Pepa.

Celkem brzy se Jarda od kamarádů dověděl, že Pepa sice dvě děti má, staršímu jsou ale čtyři a mladší sotva odrostlo z peřinky. „Tos mu zas naletěl, no nic, nejsi první a asi ani ne poslední,“ chlácholili Jardu známí. Ten, kudy chodil, tam hrozil, že ty dva a půl tisíce z dlužníka vymlátí hlava nehlava. Pepa se svému věřiteli dlouho umně vyhýbal, setkali se − náhodou − až po půldruhém roce.

Zpočátku Jarda jen vyhrožoval a držel Pepu pod krkem svými obřími pařáty. Po chvíli sevření povolil a přidržoval si jej jednou rukou. Pak jej pustil úplně. O chvíli později mu prý už Pepa brečel na rameni a začínal vyprávět další ze svých pohnutých historek. Jarda, co měl měkké srdce, se tak splacení dluhu nedočkal. Ti, co Jardu moc rádi neměli, dokonce škodolibě tvrdili, že za Pepu tenkrát zaplatil i nemalou útratu. To ale Jarda popírá: „Mám sice měkké srdce, ale blbec, to já nejsem,“ tvrdí dodnes.

ANKETA: Od koho byste si půjčili peníze, kdybyste je potřebovali?

Ján Katreniak, 71 let, Ostrava:
Nikdy bych už si nepůjčil peníze u nějaké soukromé společnosti. Jsou to podvodníci! Už jsem se u nich nachytal a přišel asi o deset tisíc korun.

Zdeněk Sirůček, 71 let, Ostrava:
K bance bych asi o půjčku žádat nešel. Spíše bych se spoléhal na rodinné příslušníky. V první řadě bych šel asi za bratrem.

Alena Hařovská, 18 let, Ostrava:
Rozhodovala bych se podle částky, kterou bych potřebovala. Určitě by mi ale půjčila rodina, ta mi vždycky pomůže.

Gabriela Oudová, 35 let, Ostrava:
Záleží to na částce. Kdybych si půjčovala třeba milion, šla bych do banky. Menší částky bych si zase půjčila od známých.

Alena Prejdová, 43 let, Ostrava:
Určitě bych si peníze půjčila od rodiny, je to totiž výhodnější. Bance bych musela platit velké částky na úrocích.

Ptala se: Lenka Molnárová
Snímky: Marek Blachowski