Miroslav Horvát s přezdívkou Pleška pracuje pod hlavičkou neziskové organizace Renarkon, která se v Ostravě snaží pomáhat závislým.Zdroj: Deník/Radek LukszaNeblahé tušení Miroslava Horváta (na snímku) podpořené léty zkušeností z praxe terénního pracovníka mezi uživateli drog se v pondělí naplnilo. Klient v Ostravě-Kunčičkách neotevíral, posléze se ukázalo, že si opravdu vzal život.

„Tušili jsme, že je zle…“ uvádí osmatřicetiletý Miroslav s přezdívkou Pleška k poslednímu tragickému případu, s nímž se za posledních patnáct let v narkomanském prostředí setkal. Pracuje pod hlavičkou neziskové organizace Renarkon, která se v Ostravě snaží pomáhat závislým.

Lokalita Liščina a blízké okolí, 15.10.2019 v Ostravě. Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež -  Komunitní centrum Liščina.
Liščina už nechce být ostravským ghettem. Místní chtějí revitalizaci

„Vyrůstal jsem v havířovském děcáku a cítil tu starostlivost a péči. Snad proto jsem začal působit mezi jinými lidmi, kteří ji potřebují,“ popisuje Pleška. Sám s drogami zkušenosti nemá, ale vzpomíná, jak pomáhal jednomu z osmi sourozenců (ten propadl „čichání“ a roky trvalo, než přestal).

„Ten, co mění jehly. Takto mě teď svými slovy označují uživatelé drog,“ pokračuje terénní pracovník, který vyráží do ulic s kolegyní Jarmilou a batohy plnými čistých injekcí a dalšího zdravotnického materiálu. Výměny jehel počítá doslova na stovky, není prý v Ostravě problém i 3500 týdně.

„V jednom bytě na Pláničkově ulici to byl opravdu děs. Dvě, možná tři stovky injekcí ve vaně,“ uvádí s odkazem na muglinovskou ulici, kde je něco jako feťácký ráj. Za nejhorší ovšem považuje sociálně vyloučené lokality Moravské Ostravy a Přívozu. Sám bydlí v Jílové ulici, v „ghettu“ Cihelní.

Ilustrační foto: Peníze školáci často využívají na volání z mobilního telefonu.
Kapesné utrácí školáci na Ostravsku často ve fastfoodech, někteří je ale šetří

Ve starém Hrušově je podle něj paradoxně situace opačná. „Týká se to Riegrovy ulice, tady žije spousta přistěhovalců ze Slovenska, kteří patří k nejchudším. Ale drogy mezi nimi nepředstavují takový problém,“ poznamenává Pleška, jenž podle svých slov zná takřka každý kout v Ostravě.

Jsou to nicméně místa, kam se slušný člověk sotva kdy podívá. „Já se nebojím, klienti nemají důvod mě napadat, byť v krizi bývají ke svému okolí i agresivní. Vědí, že jim pomáháme!“ vysvětluje terénní pracovník. Pořád má ale husí kůži ze situace, kdy mezi skupinkou feťáků zahlédl pistoli!

Největší skupina uživatelů „jede“ v maru pervitinu (který prý není to, co dříve, a existují případy, kdy jeho kvalita odradila od dalšího fetování) a heroinu. Ve velkém se zneužívají léky. „A asi nenajdete v Přívoze kluka mezi dvanácti až třinácti, co by nehulil marihuanu. Třeba experimentálně,“ tvrdí.

Sochy Věry Špinarové jsou dvě. Vpravo bílá laminátová (na snímku ze sochařova archivu krátce po dokončení).
Špinarka má sochu-dvojče. Radnice ji střeží v trezoru. Co na to autor?

Naopak, stará garda, kterou zná Pleška ze svých začátků, údajně dostává rozum. „Znám takové, co si zažili skutečné feťácké dno a dnes jsou soběstační, pracující lidé,“ upřesňuje. Lepší se to podle něj i v ubytovnách, což je důsledek narůstajícího tlaku na byznys s dávkami a chudobou.

Jako happy end přidává případ slečny z oblasti Pláničkovy ulice ta se chytila zlé party, která ji naučila na drogy a udělala z ní prostitutku, ale díky pomoci z Renarkonu následovalo její úspěšné vyléčení. „Je manažerkou v jedné firmě,“ dodává Pleška, jenž si dodělává také maturitu a chce mířit výše.