„Sám jsem vyrůstal na ulici, klidně napiš, že v ghettu, a byl přesvědčený, že je celý svět proti nám. Ale to není pravda,“ líčí urostlý pětatřicetiletý vousáč. Dnes ho úřad domovského městského obvodu pověřuje dohledem nad „veřejným pořádkem“. Pravomoci však nemá prakticky žádné, jen průkazku s označením své funkce.

„Mám tu určitou pověst, v něčem dobrou, v něčem špatnou. Ví se o mně, že jsem silný člověk, nenechám si nic líbit,“ podotýká Petr známý v romské komunitě pod přezdívkou Džulka. Doby bitek má už prý dávno za sebou, každopádně nyní využívá dříve získaného respektu.

Hovoří o sobě i jako o vajdovi (autoritě lokální komunity). „Kdo si ty? Co si o sobě myslíš, aby si tady řešil ty věci?“ popisuje reakce většinou opilých či zfetovaných spoluobčanů, které vyzývá ke klidu. Víc moc toho – pomineme-li volání strážníků – ani udělat nemůže. Nicméně většinou podle něj zabírají i slova, byť někdy na dvacet minut. Darebáci se přesunou, přeskupí, vyvádějí znovu.

„Se divím, že ta ženská ještě nesedí…“ vrtí hlavou Petr nad jistou mámou z ubytovny, jejíž potomci jsou vyhlášení záškoláci i zdatní nenechavci. Coby „hlídač veřejného pořádku“ to ostatně schytává od nepřizpůsobivé části své komunity. Ti slušní z něj mají radost a někteří se i přidávají do služby, jako Vláďa či Vojtěch řečený Kalo.

„Nejhůř je kolem Mariánského náměstí a Bendlovy ulice,“ ujímá se Petr role průvodce. Nakukuje do herny „Zlatý zvonek“, která by na vývěsním štítu mohla mít ještě varování „Pro otrlé!“. Poukazuje na sousední, taktéž nonstop, prodejnu potravin avizující, že zde přijímají i stravenky. Obojí považuje za hlavní zdroj problémů v dané lokalitě.

S místními probírá poslední nepravosti – zloděj bicyklu vypadá na Alexe, podezřelý z krádeže ve zdravotnické škole na Martina (toho světlejšího, co chodí s nožem) a o dealeru pervitinu Bimbovi nemá žádných pochyb. „Vadí mi to!“ vysvětluje Petr, proč obchází v noci ulicemi. Když ráno okolo sedmé musí na stavbu, je to jeho živnost.

Dohled nad „veřejným pořádkem“ zřizuje radnice Mariánských Hor a Hulvák během léta. Osvědčuje se, takže nadchází čas na menší experiment: Petr, Vláďa a Vojtěch si dávají na čtrnáct dní pauzu. V ní se samozřejmě situace na ulicích zhoršuje. „Už jsme zpátky. Ale bylo by nás zapotřebí nejméně v šesti, ne ve trojku,“ doplňuje Petr.