V privatizaci se dělil majetek za 1,4 bilionu korun, bylo nutné provést transformaci socialistické ekonomiky a vytvořit klasické tržní hospodářství. Kuponová privatizace byla součástí velké privatizace.

Centrum v Hlubinské ulici

Nejdůležitější registrační středisko na „kuponovku" v našem regionu bylo v Ostravě v Hlubinské ulici. Zpočátku byl zájem občanů spíše opatrný, ale pak se v novinách a v televizi objevily inzeráty různých investičních fondů nabízející zhodnocení akcií, z nichž nejagresivnější byl Harvardský fond Viktora Koženého.

Ilustrační foto

Od této chvíle se začaly tvořit v Hlubinské ulici fronty. Už v březnu se dostavilo i sto řádových sester z kláštera v Bílé Vodě na Jesenicku, značky aut u centra byly z celého tehdejšího Severomoravského kraje.

V polovině roku už se v ulici tvořily nekonečné zástupy, lidé přijížděli brzy ráno, ještě za tmy. Mezi čekajícími docházelo ke sporům, ke kterým musela být přivolána policie.

Lidé doslova podlehli psychóze, protože se chystali vkládat kupony do obrovských průmyslových podniků kraje, tedy od Olomouce až po Třinec a od Jeseníku až po Vsetín. V krajských novinách i televizi se vedly besedy o tom, do kterého podniku je uvážlivé kupony vložit. Někteří „experti" občany jen mátli, druzí argumentovali v intencích fondů a prostý občan se nedověděl nic. Do Ostravy přijeli tyto věci vysvětlovat autoři kuponové privatizace ministr Tomáš Ježek a náměstek ministra financí Dušan Tříska.

Soud s ministrem Kinclem Někdejší náčelník krajské správy SNB a člen krajského výboru KSČ v Ostravě, pozdější ministr vnitra v komunistické vládě premiéra Vladimíra Adamce, stanul v roce 1992 před soudem. Byl obviněn ze zneužití pravomoci, protože při různých příležitostech poslal „preventivně" do vězení různé disidenty, nechal na ně vytvářet nátlak, aby emigrovali. Měl tedy významný podíl na organizování akce zvané „Asanace" namířené proti odpůrcům komunistického režimu. Jako jeden z mála předlistopadových komunistických prominentů byl odsouzen na tři roky do vezení a celý trest si odpykal.

Jak to fungovalo, lze doložit na příkladu pivovaru Nošovice: na kuponovou privatizaci bylo určeno šedesát pět procent akcií, část pak vlastnily různé fondy, tři procenta připadly na restituční fond, dvě procenta obci Nošovice, zaměstnanecké akcie tvořily deset procent a patnáct procent bylo určeno managementu podniku včetně ředitele. Byl to příklad úspěšné privatizace. Většině nových majitelů akcií se jejich představy o velkém zisku nesplnily, řada podniků zkrachovala a dnes již neexistuje, jako třeba Masokombinát v Martinově či chemička v Hrušově, ze které dnes ční k nebi pouze její komín.

Kvůli nedořešeným správním aspektům privatizace se některé firmy staly předmětem spekulací, jako třeba OKD, přičemž bývalé vedení podniku čelí i po dvaceti dvou letech žalobám státu za privatizační nezákonnosti. Jiné podniky se do dnešních dnů z privatizace nevzpamatovaly a stále se potýkají s nesnázemi, jako třeba někdejší Vagónka Studénka či Tatra Kopřivnice.

Češi a Slováci: rozchod

Rok 1992 byl ve znamení sporů o podobu společného státu Čechů a Slováků. O Ostravě se tvrdí, že je šestým největším slovenským městem, takže není divu, že se zde konaly manifestace Slováků za jednotu společného státu. Byly to vzrušené dny, Vladimír Mečiar neomaleně ve svých projevech provokoval českou stranu, na slovenských horách hořely „vatry svobody", někteří federální slovenští poslanci se v parlamentu zdravili zvednutou paží a heslem Hlinkových gard Na stráž! Všechno rozhodly volby, ODS razila heslo „společný stát, nebo rozdělení", Mečiarova HZDS zase „konfederace, nebo rozdělení". Volby rozhodly o zániku federace a Slovenská národní rada vyhlásila 17. července deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Začátkem července 1992 se Vladimír Mečiar a Václav Klaus sešli v brněnské vile Tugendhat, kde oficiálně podepsali dokument o rozdělení federace, majetku, pohledávkách, aktivech a dluzích, předběžně projednali oddělení společné měny. Česko-Slovenský stát byl po sedmdesáti čtyřech letech trvání mrtev.

Teror jugoslávského gangu

Událost se stala 6. září 1992: do baru Amadeus v Ostravě-Porubě vtrhlo několik mužů, kteří začali rozbíjet automaty a ničit zařízení podniku. Prý v odvetu za to, že byli posledně z baru vykázáni. Když se jim někteří hosté postavili na odpor a vypukla rvačka, vytáhli útočníci bez váhání pistole a začali střílet. Jedné dívce prolétla střela krkem, jiný host byl zasažen do nohy a kulka mu roztříštila holenní kost. Dalších sedm návštěvníků baru utrpělo menší či větší zranění. Poté Jugoslávci utekli a odjeli ve čtyřech autech. Ukázalo se, že jde o stejnou skupinu cizinců, kteří o tři dny dříve ztropili podobný incident v baru Cobra v Opavské ulici. Policie muže nezatkla, ti pak nerušeně popíjeli v jiných barech.