Mezi obyvateli města propuklo nadšení, že budou svědky tak úžasné události. Věž se měla rozplynout a nebýt úderem 21. hodiny, kdy se již předpokládala plná tma.

Noční vyhlídka z Nové radnice v centru Ostravy.

Historická blamáž

Již dvě hodiny před touto dějinnou událostí se na náměstí začaly shromažďovat davy lidí, jejichž počet nakonec přesáhl třicet tisíc. Prostory před radnicí praskaly ve švech a diváci nakonec museli vzít zavděk i vedlejšími ulicemi, kde byla zastavena automobilová doprava.

Napětí vrcholilo ve chvíli, kdy se na pódiu začali objevovat známí zpěváci, ale byli vlastně jen slyšet, protože chybělo vyvýšené pódium, takže jen ti nejblíže stojící viděli, kdo zpívá.

Navíc docházelo k výpadkům zesilovací aparatury. To bylo mrzuté, protože největší část publika tvořily děti. Už tento organizační nedostatek signalizoval, že s celou bombasticky pojatou akcí budou potíže.

Tma

Když věžní hodiny začaly bít 21. hodinu, dali se pomocníci maďarského kouzelníka do práce. Věžní hodiny se zastavily a zhasly, stejně jako pouliční osvětlení. Celé Prokešovo náměstí se ponořilo do tmy. Světlo nebylo ani v oknech přilehlých bytů. Z vrcholu věže se pomalu spouštěly bílé plachty, pod kterými byly plachty černé.

Když nastal čas tajemného zmizení věže, bílé plachty se snesly k zemi a na místě zůstaly jen černé, které měly vytvořit než se lidé rozkoukají iluzi zmizení symbolu Ostravy. Nestalo se nic, věž se k nebi zřetelně tyčila pořád. Nezmizela ani na vteřinu. Když bylo jasné, že se trik nezdařil, ozvaly se protesty, situaci pak zčásti zachránil ohňostroj. Načež se zklamané davy rozešly.

Akce se konala v sobotu, ale teprve ve středu 1. listopadu byla svolána tisková konference, které se mág Robert Rafael statečně zúčastnil. Vysvětlení bylo prosté: špatné počasí se silným větrem a neukáznění diváci, kteří poškodili kabely k osvětlovací a zvukové technice. Před produkcí přestaly fungovat vysílačky potřebné ke koordinaci celé akce. Neúspěchu akce litovali i sponzoři. Byla to největší blamáž při akci tohoto typu za mnoho desítek let.

Ničení tanků

Když se po roce 1989 u nás „položil" komunistický režim, západním státům dělal starosti velký vojenský arzenál, který v zemi zůstal. Obavy byly zejména z tanků. Již v listopadu roku 1990 proběhla ve Vídni mezi státy NATO a bývalé Varšavské smlouvy konference o omezení počtu konvenčních zbraní.

Tehdejší Československo se zavázalo výrazně snížit počty tanků typu T 54 a T 55. S jejich likvidací započal Vojenský opravárenský podnik (VOP) v Šenově u Nového Jičína ještě před podepsáním závěrečného protokolu v roce 1992. V první fázi bylo zničeno osm set padesát tanků včetně různých modifikací, přičemž Československo s tímto postupem spěchalo především kvůli nátlaku prezidenta Václava Havla.

Jiné „socialistické země" s úspěchem tuto techniku prodaly do zemí, kam byl vývoz povolen. V roce 1995 zbývalo z tohoto množství, jak uvedl tehdejší technický ředitel podniku Adolf Veřmiřovský, zničit pouhou stovku tanků. Dohoda ovšem připouštěla možnost využít pohyblivé podvozky s motory k nevojenským účelům, v případě Československa to mohlo být sto šedesát kusů (105 pro ČR a 55 pro SR). Byly zčásti přestavěny pro potřeby civilní ochrany.

Některé byly prodány do Španělska, kde sloužily v těžko přístupných oblastech k hašení lesních požárů. Podvozky k tomuto účelu se vyvážely také do Řecka, Turecka, Austrálie a Latinské Ameriky. Jeden si dokonce nechaly poslat na ukázku Spojené státy.