„Hrát v Semaforu, to je pro mě splněný sen. Od malička jsem koukal na Suchého, Šlitra nebo Šimka a obecně mě zajímala divadla malých forem,“ řekl Jiří Krhut v rozhovoru pro Deník, kde se rozpovídal i o své tvorbě, spolupráci se Štěpánem Kozubem nebo o konci své učitelské kariéry.
Vyšvihnul jste se na výsluní díky vystupování v Kabaretu BO! v ostravské Heligonce. Momentálně vystupujete se svým Varieté Krhut i v divadle Semafor. Bylo to něco, o čem jste snil?
Vůbec mě to nenapadlo, až po nějaké chvíli v Kabaretu BO!. Měl jsem respekt z toho, že si vezmu na triko 200 diváků, ale dokopal mě k tomu tenkrát Jarek Nohavica. Sám bych se k tomu asi nedostal, protože bych se bál. Před prvním vystoupením jsem měl velkou trému, i když jsem na vystupování zvyklý. Nicméně hrát teď ještě navíc i v Semaforu, to je pro mě splněný sen. Od malička jsem koukal na Suchého, Šlitra, Šimka a další komiky nebo baviče a obecně mě zajímala divadla malých forem.
500 TISÍC NA TACHAČU / VARIETÉ KRHUT:
Současným jakýmsi trendem mezi umělci je vyprodat O2 arénu v Praze. To vás neláká?
Určitě to je frajeřina, ale nemám. Hudebně, v podobě koncertu, by to šlo. Se stand-up nebo humorem ne. Chci mít s lidmi co nejlepší kontakt. I technická stránka věci je náročnější, protože diváci mohou něco slyšet později a já bych tak neměl okamžitou zpětnou vazbu. Sály do 400 lidí jsou ideální. Miluju prostředí, jako je Heligonka, Divadlo Mír nebo třeba právě Semafor. Nejraději bych hrál v obýváku pro 20 lidí. Neříkám, že bych si velkou halu rád nezkusil, ale nemůžu říct, že bych po tom toužil.
Přizpůsobujete vtipy publiku?
Je to zajímavá alchymie. Mnohdy můžu říct vtip úplně stejně, ale záleží na divácích, jak se k tomu postaví. Často stačí drobnost a všichni se smějí od začátku do konce, ale zároveň se může stát i to, že je publikum naladěno intelektuálně. Hned první scénku mám o zastavárnách, a to většinou okamžitě zjistím, jaké publikum tam zrovna mám. Jestli jim stačí humor na první dobrou, nebo potřebují jít za roh. Za tu dobu, co vystupuji s Varieté Krhut, mám zažité fórky, které vzešly z některých předchozích představení, což mám rád. Bavit lidi je pro mě droga.
Vnímáte rozdíl mezi publikem například v Ostravě a v Praze?
Musím si dávat pozor na regionální témata. Ne všichni v Praze ví, kdo to je Prajzák, to já třeba používám často. Na jedné straně se snažím tuto naši kulturu nést dál do Čech, ale pak musím změnit něco, čemu kdyby nerozuměli, tak nerozumí tomu humoru. Někteří třeba neví, co je „bo”. Nebo mám básničku o Karolině, kde mám verš: „Banda mladých pije colu, fláká se a bulá školu“ - a mě nikdy nenapadlo, že slovo „bulat“ není celorepublikové. Takže něco změnit vždycky musím, ale snažím se tu kulturu, na základě které mám Varieté Krhut, přenést.
V Karolině (aneb "Chlap na nákupech"):
Přemýšlel jste i nad vystoupením v angličtině?
V poslední době jsem nad tím párkrát přemýšlel. Angličtinu ovládám z 99 procent bez omezení. Ale říkám si, že bych to zkusil. Musel bych přepsat repertoár, a pak třeba oslovil více lidí. Ale otázka je, jestli by můj humor, který je typicky český, fungoval. Nejvíce fungující humor je totiž ten, se kterým se publikum ihned ztotožní. Mám třeba scénku, kdy ukazuji lidem, které věty se říkají v autě. To funguje. Možná by to šlo i v angličtině, ale ne všechno.
Osmnáct let jste byl učitelem anglického jazyka. Naučilo vás to něco, z čeho teď během vystoupení těžíte?
Začal jsem učit ve 21 letech a byla to vlastně taková průprava na one man show, akorát že to teď dělám pro větší počet lidí, s větší radostí a za větší peníze (smích). Třeba kolegové jezdí neradi bavit lidi na firemní akce. Já to beru jako výzvu - pobavit lidi, kteří neví kdo jsi. Ale musíte je taky umět zpražit a usměrnit. Samozřejmě s grácií a noblesou. Například, když vám někdo začne krást show a poutat na sebe více pozornosti. To jsem se právě naučil ve škole.
play_fill
Jaký jste byl učitel? Přísný nebo zábavný?
Přísně zábavný (smích).
Nechybí vám to?
Měl jsem párkrát noční můru, že stojím před tabulí a nevím co říct. Možná to je ale tím, že jsem udělal hrubou čáru za touto kariérou a rozhodl se, že mě bude živit showbyznys. Skončil jsem s učením na fakultě ze dne na den. Takové rozhodnutí musí člověk udělat rychle, jinak to nikdy neudělá. Nemohl jsem dělat obojí na půl. Každému bych přál jednu věc - od té doby, co jsem přestal učit, tak si vše, co dělám přes den, užívám, a usínám s tím, že se těším na další den. Komu se to dneska podaří, že už se těší na zítřek? Takže si myslím, že jsem tam, kde mám teď být.
play_fill
Spolupracujete se Štěpánem Kozubem. Kdo koho oslovil první?
Štěpán za mnou přišel a chtěl, abych mu napsal písničku. Takže jsem napsal Prásknu bičem a hned se to rozjelo. Ale jsme střídmí. Když se sejdeme na pódiu jako Krhut & Kozub, tak si jedeme svoje. Ale netlačíme na to, abychom jich měli milion. Děláme si všechno sami a nehrajeme moc na festivalech. Přejeme si, aby lidé přišli přímo na nás. Takže netlačíme na naši tvorbu. Samozřejmě je v dohlednu, možná do roka i druhé společné CD. Letos třeba nebudeme mít žádný koncert. Pouze jeden na Slovensku a další benefiční, jinak nic. Až na konci roku v prosinci vystoupíme v Ostravar aréně. Bude to velké a poprvé s kapelou.
Na Lysé hoře - JIŘÍ KRHUT (Silvestr 2019 v Divadle Mír):
Takže ne O2 arena ale Ostravar aréna …
To je právě ta hudební stránka, se kterou se větší haly nebojím.
Se Štěpánem jste s humorem na stejné vlně. Je to tak?
Osobnostně jsme jiní, ale v humoru se často až na výjimky scházíme. Když improvizujeme, tak se kolikrát i sami odbouráme. Respektujeme se. Jsme od sebe 20 let, takže bych klidně mohl být jeho otec (smích). Na pódiu nám to zkrátka funguje.
Máte společnou citlivou skladbu Někdy se bojím. Jak vznikala tato píseň?
Byla to poslední písnička, která nám chyběla do alba. Jeli jsme do Řecka s tím, že ji napíšeme. Byl poslední den a my nic neměli. Říkal jsem Štěpánovi, že musíme přijít s tématem, se kterým se lidé ztotožní. Ale ať to není zase něco milostného. Chodil jsem kolem bazénu a přemýšlel jsem, jaké může být téma, které není o lásce … Pak mě napadlo, že se všichni něčeho v životě bojíme. Všichni máme nějaké strachy, ať už jsou skryté nebo ty, o kterých se ví. Přišel jsem za ním a říkám mu: „Někdy se bojím, že nebudu bulet, až, bože, zjistím, že svět ztratil kule…“. Seděli jsme nad textem asi čtyři hodiny a doplňovali věty. Přiletěli jsme domů a já hned bral kytaru a šel do Komenského sadů vymyslet melodii. Za čtvrt hodiny bylo hotovo.
Teď už má videoklip na YouTube přes 2 miliony zhlédnutí…
Každý si tu píseň přebral podle svého, což je naprosto v pořádku. Taková díla nemají asi nést přesně tu myšlenku, se kterou ji daný umělec psal. Každý si v tom nachází své a to je to krásné. Štěpán k videoklipu napsal scénář, zrežíroval a zahrál ho sám.
Někdy se bojím, Jiří Krhut a Štěpán Kozub:
Co ještě plánujete do budoucna?
Čeká mě natáčení role v detektivním seriálu, což jsem nikdy nedělal. Ale vždycky jsem chtěl hrát i ve filmech. Pak mě oslovilo jedno vydavatelství s vydáním zpěvníku, což už slibuji svým posluchačům asi dva roky. V létě budu jezdit s Varieté Krhut po festivalech a klubech, tedy zajedu i do Semaforu a pak ta Ostravar aréna. Na mojí nástěnce, kde si píšu plány do budoucna, toho mám strašně moc, až mě to děsí, ale díky bohu!
Máte tam i plán, který stále odkládáte?
Pořád jsou témata, na která ještě není čas. Nebo třeba dlouho odkládám stále novou desku, ale s tím se nesmím párat dlouho. Pak mám ještě jednu stavebnici, která dobře funguje na vysvětlování anglických časů. Sám jsem si ji postavil, a třeba ji jednou vydám. Je to můj potenciální čtvrtý důchodový pilíř. Co se týče mého uměleckého života, tak žádné věci neodkládám. Co chci, tak udělám. A proč? Jak se říká v Ostravě: „Bo není čas, pi..“.
